Dědeček
Tak jsem ti tu od středy lebedila, sama na pokoji. I když jsem družnej typ a bavim se s kde kým, tady si cením každého dne samotky co to jde. Jednak má člověk klid, nikoho neobtěžuje, nikdo neobtěžuje jeho...návštěvy mohou chodit v kteroukoli denní dobu... můžu větrat jak je libo...koukat na televizi jen když chci a na co chci...prostě nemocniční pohoda. No a tahle pohoda mi včera dopoledne skončila.
Plicní spolupacienti jsou z valné většiny velmi staří a velmi nemocní lidé a to teda opravdu není o co stát. A tady na JIP už vůbec ne... Překlad z ARO je vždycky někdo, kdo potřebuje péči a kolem koho je rozruch. Přivezli mi sem pána, spal celý den byl unavený, říkala jsem si, dědeček hříbeček... Jenže v noci se z dědečka hříbečka stala noční můra nejen pro mě, ale i pro sestřičku. Já si v jednu ráno nacpala špunty do uší co to nejhouběji šlo, hlavu zakryla ručníkem a do pěti jsem spala. Přes den mi to moc spát nejde, ale pán spí jak zabitej, to zas bude noc...navíc je mu stále zima a ráno mi i celkem sprostě nadával, abych zavřela okno. (Zavři to okno svině, je mi zima! - tolik k dědečku hříbečkovi...)
Nejsem nesnášenlivej člověk, ráda si pokecám i s cizíma lidma. Nehnusím si lidi, nevadí mi vývody, pytlíky na moč....ale nechci aby hrála televize od šesti od rána do půlnoci nahlas jako blázen... nechci aby si někdo vyptával mísu v době kdy obědvám... nechci slyšet cizí hnusný kašel... nechci poslouchat životní křivdy a stesky... sama mám svého dost... Nechci, když jsem připoutaná na kapačce a nemůžu odejít, poslouchat barvité zvuky a popisování defekace sousedky, která sedí na kadící židli a volá, dneska mi to ale nejde!...nechci poslouchat příšerné chrápání a další nelibé tělěsné zvuky...odsávání tracheostomií... cizí pláč, křik, zoufalství... Jo takové to je na dospělém plicním a někdy i mnohem, mnohem horší!
Jsem zvědavá na dnešní noc. Držte mi palec!