Focení
Já prostě nemůžu mít nic normálně! Dneska byl první fotící den na kalendář, opět jsem se těšila a opět se mi to vymstilo, jako ostatně vždycky. Ve čtvrtek jsem dobrala antibiotika a už v neděli jsem musela začít brát další, protože mi nebylo dobře a špatně se mi dýchalo. Měla jsem vztek a byla v neděli večer tak vyřízená, že jsem moc nevěřila tomu, že do tý Prahy v pondělí ráno vůbec pojedu.
Jela jsem.... No byl to teda den za všechny prachy, vyrážela jsem lehce po osmé, vezla jsem dva chalupáře (Láďu a Jani) do Prahy. Cestou strašně lilo, na dálnici se dělala vodní mlha za auty, bylo náročný sledovat auta bez mlhovek. Vztekala jsem se jako pokaždé,na co ty lidi mlhovky mají, když je nepoužívají! Opravdu nechápu, když není v gejzírech zvířené vody nic vidět, že napadne jen jednoho z deseti osvítit své vozidlo. Vidět a být viděn, základní poučka z autoškoly...asi chyběli.
V plánu bylo,že vyzvednu Markétu na Knížecí v deset. Kdyby vše šlo normálně, tak by to vyšlo, ale osud se mi zřejmě rozhodl házet klacky pod nohy. Už na dálnici byla kolona a auta jela krokem, kilometr jsme jeli 10 minut a byli od Prahy asi pět kilometrů. Ani po příjezdu do Prahy se situace nezměnila, stálo to všude, každá trasa, kterou jsme se vydali byla zacpaná, kolona za kolonou. Když jsem v deset hodin volala Markétě, že jí nestihnu vyzvednout, aby se přemístila k Parkinnu na focení sama, byla jsem ráda za pražáky v autě, poradili tramvaj, která jí přímo tam dovezla. K hotelu jsem dorazila místo v deset po jedenácté, kyslíku v bombičce jen na dvě hodiny, tak jsem se musela ještě otočit do Motola doplnit.
V poledne na místě určení, zpocená v teplotě, jsem se nechala krásně nalíčit a nakadeřit a dvě hodiny pózovala v negližé. Neni nic lehkého dělat modelku, správně se tvářit, nekrčit čelo, ramena dozadu, hlavu sem, oči tam... Byla jsem tak zblblá, že jsem si po nalíčení nevzala brýle a odfotila vše bez nich, což mě teď docela mrzí. Je to taková cizí krásná paní na těch fotkách, ale já to nejsem. No říkala Tereza (fotografka), že když se mi to nebude líbit, že to můžeme ještě přefotit, tak nevím, jestli se tam nenacpu ještě jednou až mi bude dobře, abych si to užila se vším všudy včetně brýlí.
Jinak ale fotky jsou krásné, je vidět, že fotí profesionálka, která ví co dělá. Já jsem si svoje fotky moc neprohlížela, nebyl už čas, ale Markéta na fotkách vypadala jako hotová modelka, neuvěřitelně fotogenická žena a já jsem ráda, že jsem jí na kalendář ukecala. Je to ta ženská se kterou trénuju ležení v rakvi, holčina co znám už od dětství, kamarádka. Těší mě, že se na téhle akci podílí i když jí teda šíleně závidim, že se umí tvářit a je na fotkách opravdu nádherná. O tom já si můžu nechat jen zdát :D
Kolem druhé jsem vyrážela směr domov, byla jsem úplně vyšťavená a kdybych měla víc kyslíku, tak si asi hodim v autě dvacet a pak teprve jedu. Měla jsem to ale jen taktak, takže jsem musela chtíc nechtíc jet. Domu jsem dojela jen díky setrvačnosti, v autě si pohrávala s myšlenkou, že by mě Zdenek mohl z auta do domu donést, protože mi připadalo, že už tam ani nedojdu. Dojezd domu po čtvrté, došla jsem do baráku, padla na gauč a ležela až do devíti. Pak se mi udělalo trochu líp. Dali jsme si hranolky a volská oka, já zasedla, že to za tepla sepíšu a valim spát. Jsem příšerně unavená a doufám, že nová antibiotika zaberou jak mají, jinak mám sbalit a vyrazit směr Motol.
...
Taky jsem po skoro půl roce zjistila, že si za 499,- měsíčně můžu pronajmout další mobilní bombičku a tím si prodloužit pobyt mimo dům o dalších pět hodin. No pět hodin svobody za 499,- měsíčně, to už za to stojí. Nebo ne?