Jak ti je? Jak se ti vede?
Moji milí, už je to zase strašlivě dlouho co jsem si nenašla čas něco napsat. Musím se polepšit a psát alespoň jednou za týden aby se to vůbec dalo považovat za blog. Vedra co byly mě naprosto paralyzovaly, nebyla jsem schopná nic dělat byť jen rukama. Seděla jsem tady, větrákovala se tak mocně, až jsem si zablokovala krk... potila se, nemohla dýchat a chtěla aby začalo sněžit. Brala jsem celou tu tropickou dobu antibiotika, tak jsem nemohla ani na slunce, ani k sousedům do bazénu....prostě jsem trpěla zavřená v baráku a čekala až to konečně skončí. Bylo to nekonečné, strašně jsem se vztekala, že se celou zimu těším na léto, abych nemusela být zavřená doma kvůli zimě a stejně jsem zavřená kvůli horku. Nakonec jsem ani na to focení do kalendáře nejela, protože mi kvůli tomu příšernému horku nebylo dobře....bála jsem se, že budu brečet do povlečení v Motole, ale plákla jsem doma do svého....naštvaná na celý svět... ale Tereza mě ujistila, že se nakonec vybere z těch fotek, co jsme fotily na poprvé, ať se zbytečně netrápím. Chtěla jsem si to sice užít jako modelka, protože prvně mi nebylo dobře, ale nedá se nic dělat, takovej je život (počasí hnusný pitomý!). Hlavně že už je dofoceno a pracuje se na tom, aby se dostal kalendář do tisku.
....
A teď k názvu dnešního blogu...Jsem úplně, ale mega úplně alergická na dotazy typu: "Jak ti je?...Jak se ti vede?" za posledních pár měsíců jsem slyšela a četla tyhle věty tolikrát, že nemám občas daleko k tomu rozmydlit kladivem noťas, když se objeví na monitoru...Věty natolik pro mě frustrující, že když je někdo vypustí mým směrem, mám chuť zařvat : "JAK SI KU*VA MYSLÍŠ, ŽE MI ASI TAK MŮŽE BEJT?!"
Když zrovna nemám teploty a nejsem akutně marod, tak je mi jako na kyslíku. Chvíli dobře, chvíli blbě... Jeden den jsem v pohodě, zvládám tak nějak všechno a druhý den nejsem ani schopná vstát z postele. Je to jak na houpačce a nikdy se nedá dopředu říct, jak mi bude třeba zejtra. Dnes jsem došla na zahradu úplně v pohodě, ale předevčírem jsem došla sotva do stodoly a lapala po dechu. Ještě se mi za celou dobu nepodařilo rozklíčovat od čeho se to odvíjí. Za celých 10 měsíců co jsem na kyslíku se mi to nepodařilo... Je úplně jedno, jestli je hezky, nebo ošklivo...jedno jestli jsem den předtím něco dělala nebo se jen tak poflakovala, aktuální stav nemá vůbec nic společného s okolními vlivy. Teda když nepočítám to super vedro, ale to bylo blbě každýmu, natož mě....
Takže je mi jako na kyslíku, střídavě oblačno, asi tak... Je mi jako bych za sebou furt vláčela hadici... jako bych venku musela nosit na zádech batoh... jako bych nebyla schopná ujít v kuse 100 metrů... jako bych se musela každých max. 10 hodin vracet domu nebo tam kam kde stojí kyslíková bomba... jako bych přišla o všechnu svobodu... jako bych nemohla dělat věci co jsem vždycky dělala nejradši... jako bych se častokrát cejtila naprosto zbytečná... jako bych se někdy rozbrečela skoro bez příčiny... jako bych se občas přemlouvala k tomu, že se mi vůbec chce ještě žít...
Ale taky mi je někdy fajn... někdy mám radost a směju se... někdy (jako třeba včera) vypiju sama láhev růžovýho vína a ani potom nebrečim nad tim jak je osud krutej... někdy se mi daří a zpívám si... někdy jsem plná naděje a optimismu... někdy se těším co přinese zítřek... někdy jedu autem a připadám si nespoutaná... občas dokonce i na maličkou chvilku zapomenu že na tom jsem jak jsem... a někdy jsem i šťastná...
A jak je vám? Jak vám se vede?