Jestli už to není trapný!
Vánoce, vánoce, vánoce. Zařekla jsem se, že nebudu nic dělat na vánoce. Nebudu uklízet, péct ani nijak jinak vyšilovat...Né že bych tak jiné roky činila, ale je pravda, že jsem se vždycky tak nějak snažila mít doma pořádek, upečený aspoň kokosky a nakoupeno něco málo dárků. My se Zdenkem vánoce prostě neprožíváme, tak letos nebylo ani uklizeno. ;-)
Já jsem měla vždycky jako dítě vánoce strašně ráda, měli jsme doma pohodu, stromeček, cukroví, výzdobu i dárečky. Vždycky jsme s Naďou zpívaly u stromečku koledy než se rozbalovaly dárky a bylo to moc fajn. Zdenek, nevím proč vánoce rád nemá. Já se z kraje snažila zdobit, stromečkovat a podobně, ale když jsem pak viděla jeho vlažný zájem (nezájem), tak jsem rok od roku dělala míň a míň. Na druhou stranu stejně jezdíme vždycky na svátky do Litvínova, tak abych tady dělala blázinec kvůli štědrému dni, vlastně jen pro sebe, se mi ani nechce. Loni jsme měli dokonce vánoční stromeček, ale to bylo proto, že jsme na vánoce nikam nejeli (neměla jsem mobilní kyslík), tak jsme si ty vánoce udělat museli doma. Musím říct, že to pro mě stejně nemělo to kouzlo. Vánoce jsou prostě vánoce jen u maminky v Litvínově. Letos jsem se tam zase moc těšila...
V pátek před vánoci jsem byla na kontrole v Motole, bylo mi tak nějak. Byla jsem už aspoň deset dní pekelně unavená, neustále unavená. Zhruba týden jsem zobala antibiotika a pan doktor mi povídal, že vypadám dobře. Nicméně jsme se dohodli, že mi napíše pro jistotu ještě jedny a jak se mi to nebude zdát, tak je změním. Mně se to nezdálo, ale furt jsem se snažila dát těm prvním atb šanci. Ještě na štědrý den to ještě celkem šlo, na poledne jsme se stavovali u Zdenkových rodičů a cestou zpátky jsme navštívíli rodinu Majdy. Přijeli jsme domu kolem čtvrté, já narychlo dodělala salát a na chvíli se natáhla. Zdenek připravil a osmažil řízky. Nadlábli jsme se, předali si dárky a koukali na televizi, pohoda.
Na boží hod ráno už jsem si říkala, že se mi nedejchá úplně nejlíp, nicméně zbalili jsme se a tradá do Litvínova k mamince. Tam jsme dojeli kolem páté, já byla unavená a pořád jsem si říkala, že to je takový nic moc. Tak jsem vytáhla z baťohu nová atb, že je na čase to změnit. No a v deset večer mě začlo bejt fest blbě, srdce mlátilo zase jako blázen (vleže 145), saturace se pohybovala kolem 85% v klidu. Bylo mi hrozně zle, s tou dušností se mi rozjela i panická úzkost až jsem se dožadovala sanitky, jelikož jsem měla pocit, že nastala moje poslední hodinka. No maminka zasáhla, uklidnila mě, začala hladit po zádech a povolila trochu strnulé svaly na zádech. Blbě mi bylo furt, ale aspoň jsem si nepřipadala, že umřu hned. Příští dva dny jsem jen seděla, sotva dýchala... Antibiotika jsem změnila zdá se za minutu dvanáct, protože se mi dost ulevilo. I když mi není úplně dobře, je to lepší a snad se to za pár dní zlepší úplně,abych byla tak nějak "na svým".
Takže moje letošní svátky nebyly nic moc. Sice jsme se jako rodina sešli, sice jsem byla u maminky, ale moc jsem si to neužila, protože jsem se musela furt soustředit na to, abych správně dejchala a nemohla jsem se hejbat. Jak jsem se hýbala i třeba jen víc rukama, tak jsem se dusila, fakt bájo! To mám fakt z toho těšení se. Navíc jsme to ještě docela nedávno podělali oba se Zdenkem, já jsem myslela na to, že je mi po dlouhé době fakt dobře a on to dokonce řekl nahlas....že je vidět, že mi je dobře. No a jak se tohle stane, tak jsem do tejdne hotová. Pro příště, netěšit se a ani nepomyslet na to, že je dobře a už vůbec o tom nemluvit!
Tak si říkám, jestli už to s tim těšením není trapný, fákt! Chtělo by to změnu ;-)