JIP
Tak dlouho jsem se snažila nevnímat zhoršující se dech, tak dlouho jsem si říkala, že nemám teplotu, že mi vlastně nic není.....pak jsem si říkala, vydrž ještě týden, pokřtíš kalendář a jako hodná holka si sbalíš tašku a necháš se zavřít do špitálu a bude... Jenže přišla sobota večer a já už nebyla pomalu schopná dojít ani na záchod. Napsala jsem tedy mail dr. Filovi, popsala jsem jak mi je a jak to teda vidí....Za necelých 20 minut zvoní telefon a ten zlatý člověk mi povídá. Na nic nečekejte, sbalte se a jeďte hned.... já jsem doma, ale vyjednal jsem vám tam místo.... a jelo se.
...
JIP... chcete-li uvrhnout člověka do hlubokého zoufalství, zavřete ho do místnosti plné hluku, vykachlíkované vyblitě zelenými kachlíky 15*15cm, se stropem natřeným na rádoby optimistickou světle oranžovou a třema obr zářivkama jak ve škole. Zapomeňte na překrásné prostory ze seriálu o dr. Housovi, zapomeňte na pokoje z amerických seriálů...vzpomeňte si na Nemocnici na kraji města, taková je tady realita....
Ležim na posteli, nemůžu dýchat ani v klidu, srdce uhání 130-140 za minutu jak kdybych jela na kole nebo někam utíkala..Přesně tak se i potim...
Sestřička se snaží do mojich mizerných žil zavést kanylu na kapačky. Je mi tak blbě, že mě to ani nebolí.
Ležim a snažim se dejchat tak moc, až mě všechno bolí a jsem strašně unavená.
Vedle na posteli leží pán s trubičkou v krku, s dýcháním mu pomáhá přístroj... z toho ten hluk... Sestřičky chodí pána otáčet a přebalovat, nemůžu se vyhnout myšlenkám, že tak jednou dopadnu taky...
Nemůžu spát.
Je mi hrozně, všechno mě bolí, neskutečná únava. Slézt na čůrací židli je skoro nadlidský úkon.
Jím na etapy, sednu si, párkrát kousnu a zas si musim lehnout, protože nemůžu dýchat a srdce to mydlí jak praštěný 150...Jeďte na kole na plnej kotel a zkuste něco žvejkat a neomldít.
Ležim a koukám na strop.
Myslim na smrt...
A v tomhle stavu tu ležim tři dny a čekám až bude líp....Naštěstí už trochu líp je!