něco EXTRA
Každý období mýho života provázeli kamarádi. Tím jak jsem rostla, dospívala a stěhovala se, tak se ty kamarádi měnili. Závidím svojí sestře Nadě, že má kamarádky od základní školy, se kterýma se pořád baví, chodí s nima pařit a tak. Ty holky maj spolu kvalitní intenzivní vztahy trvající víc než 30 let, to jim fakt závidím.
Já mám taky kamarádky, všechna období mého života provázely kamarádky a dvě z nich jsou hodně zásadní. Jedna je moje drahá přítelkyně Klára a druhou je Majdička. Snad se ostatní holky nebudou zlobit, mám jich ráda víc a jsem s nima taky v kontaktu, ale tyhle dvě ženský jsou pro mě fakt něco EXTRA. Obě pro mě strašně moc znamenaj a já už dobu hledám slova, abych o nich napsala...
Klára (drahá přítelkyně, Pamelka)
Poznaly jsme se v Hradci v nemocnici, byly jsme tam spolu jeden den a hned jsem věděla, že budeme kamarádky. Málokdy člověk kápne na někoho, kdo jede na stejný vlně, kdo se směje těm samým věcem, prostě na svojí krevní skupinu. Vídaly jsme se denně, bydlely jsme kousíček od sebe, já pracovala přesně na půl cesty. Klárka za mnou chodila do práce, byla na mateřský s Káčkou. Malá poskalovala po ochozech na Benešovce, my seděly na lavičce a kouřily jednu od druhý (v té době jsem kouřila ). Měla pořád čas a já vlastně taky. Prožily jsme spolu intenzivní dva roky, když jsme nebyly spolu, psaly jsme si úžasně vtipné smsky. Doteď mě mrzí, že jsem je nepřepisovala na papír, protože to by stálo za to vydat jako knihu. Už se nikdy nedostanu do nálady tý doby, kdy jsme si ty smsky psaly. Byla to taková paráda. Všechny zprávy začínaly slovem Drahá (přítelkyně) a následovala kakofonie stížností na vzhled, rodinu, život, nákupy, zakončená zvoláním, že buď zabijem sebe a nebo naše drahé polovičky a že jsme ty největší chudinky na světě. Častokrát jsme se kontrovaly v tom kdo je největší chudák, tak dlouho až jedna uznala, že je ta druhá v tu chvíli chudák větší :-D V těch smskách byla taková krásná nadsázka a humor, že mi teď moc chybí.
Zažily jsme spolu pěkný i krušný chvilky, ne vždycky byl život jen veselé a legrační smsky. Řešily jsme taky věci zásadní a těžký, ale myslím, že jsem se toho obě zhostily dobře. Jedna jsme pomohla druhý jak to jen šlo, věděly jsme o sobě všechno... Nezapomenu na naše kafíčka u nich v koupelně, nikdy nezapomenu!
Pak jsme se odstěhovali z Hradce, pořád jsme si psaly a navštěvovaly se. Klárka znovu otěhotněla a začaly jsme se jedna druhé trochu ztrácet. Psaly jsme si míň a míň a míň... Teď je to tak, že si vlastně nepíšem vůbec. Návštěvy nám taky moc nevycházejí, protože buď marodím já a nebo malej...Trošku jsme se ztratily v prostoru a čase...Víme o sobě, sem tam si napíšem, ale strašně málo. Je mi to moc líto, protože kdykoliv se vidíme, mluvíme spolu tak, jako bychom se viděly včera. Vím, že Klárka čte můj blog, tak o mně hodně ví, já bych brala, kdyby psala nějaký i ona, abych taky měla přehled... Drahá, musíme se sejít, chybíš mi! Mám tě moc ráda.
Majda (Magdi)
Majdu mi seslalo samo nebe. Známe se zhruba dva a půl roku a přesto mám pocit, že se známe mnohem dýl. Nikdy jsem nezažila, aby se pro mě někdo tak obětoval jako ona (kromě rodiny). Majdička je prostě úžasnej člověk, nechápu, že mám takový štěstí a zrovna ona je moje kamarádka. Od začátku co se spolu známe by se pro mě rozkrájela. Já jsem to ze začátku vůbec nechápala, jak je to možný, že je tak ochotná. Ona prostě taková je. Stejně tak jako je pěkně náladová a často málomluvná, ale to tak musí být, jinak by ta ženská měla svatozář. .
Já jsem Majdu brala od začátku jako dar. Neznáte se a najednou máte člověka, kterej ochotně pomůže, přiveze, sežene, odveze, dojede, uklidí.... nezjištně, s úsměvem... Od začátku zjišťovala co mám ráda a co mi chutná, věděla jaké bezlepkové sušenky kupuju, jogurty, mouku. Peče mi se svojí mamkou dorty a sladký. Já se jí snažím všechno oplácet, ale nevím, jestli to je dost. Mám pocit, že pro mě dělá fakt strašně moc. Má jí moc ráda i moje mamka, dokonce si holky i za mými zády volaj :-D Byla se mnou a s mamkou v tom posledním Chorvatsku, já jsem ze vzpomínek na tu dovču pak dost těžila v nemocnici. A když mluvím o nemocnici....
Majda za mnou chodí do nemocnice každý den, když tam ležím. Bydlí přes týden v Praze kousek od Motola. Když jsem tam před kyslíkem ležela těch několik týdnů, chodila za mnou každej den, držela mě nad vodou, nosila mi domácí vařené jídlo a zásoby. Nebýt jí, tak jsem to tam nedala... Zdenek by za mnou taky chodil, ale jak obstarat domácnost a navštěvovat mě, když chodí do práce a do Motola to kousek fakt nemáme. Magdi každej den seděla u mý postele, nebo v ní ležela se mnou, naučila se umýt mi inhalátor, dát ho do sterilizátoru. Denně mi nosila svůj optimismus i v době kdy já už jsem si myslela, že umírám. Bylo mi zle, mamka i Zdenek nade mnou slzeli, ale Magdi ne, ta se držela a pak brečela až doma do polštáře.
Nikdy jí nepřestanu být vděčná za to, že je se mnou schopná mluvit o všem. Sice si nejsem jistá, jestli jí to neubližuje, ale dokáže se jako jediná, se mnou bavit o tom, co bude po mojí smrti. Jak si představuju pohřeb a co s mýma věcma a tak.... Protože co si budem povídat, dá se předpokládat, že tu zas tak moc dlouho nebudu a chtěla bych aby to někdo věděl. Trochu se děsím toho, že končí s prací v Praze a bude se stěhovat zpátky sem. Na jednu stranu jsem moc ráda, protože se uvidíme víc, ale na tu druhou se bojím toho, až budu muset zase do nemocnice. Každej pobyt tam bude bez ní k nepřežití.
Magdi, děkuju ti za všechno co pro mě děláš a ty víš, že toho neni málo. Nevim, jestli já ti to vůbec nějak vracim, ale snad aspoň trochu. I kdyby to bylo jen tím, že jsem tě dokopala k tomu pořídit si Bertičku a zařídila ti tak bezmeznou lásku na mnoho let. Doufám, že tvůj život obohacuju alespoň z půlky jako ty ten můj. Mám tě moc ráda a myslim si, že si tě nezasloužim!
Holky moje, je toho tolik, co bych o vás chtěla napsat. Když to po sobě čtu, nepřipadá mi to dost. Slova jsou málo, přijeďte si pro obejmutí... Jste obě v mým srdci a díky za to, že jste. Chtěla bych abyste se seznámily a ne až na mým pohřbu, musíme to nějak domluvit, hned jak bude tepleji ;-)