Nejsem chudák
Jak si tak čtu ten poslední blog, tak si říkám, že to musí vypadat, jako bych byla fakt chudák. Sice se tak občas cejtím a i tak o tom píšu, ale chudák nejsem. I přesto, že mě to všechno stojí spoustu sil a námahy, můžu pořád dělat tak nějak všechno co bych chtěla. NO tak nějak a skoro všechno...
Včera bylo nádherně, všechno jsem hodila za hlavu a povalovala se po dvoře se zvířátky. Ty měli radost, povalovali se se mnou, chodili se mazlit. Jen Bizonovi se moc nechtělo, protože jsem stále otravovala s hřebenem, dokud byly piškoty tak to jooo, ale jak došly tak zalezl za boudu a už přijít nechtěl. Úplně jsem zapomněla že beru antibiotika a tak jsem se vesele vyhřívala a vystavovala obličej sluníčku. To jsem se večer náramně divila, proč mě ten obličej tak pálí. Nespálila jsem se, ale měla jsem reakci z antibiotik na slunce. Paráda.
Dala jsem na sluníčko peřiny, to se to pak spalo ve voňavých. Kdyby to šlo každý den tak skvěle jako včera, tak bych se fakt nezlobila. Ale nedělala jsem vůbec nic, ještě že je dneska pod mrakem a já se tady můžu ploužit a snažit se udělat vše na co stačím. Zrovna odpočívám mezi mytím nádobí a cpaním prádla do pračky. Ještě se chystám na nákup, no to už tu podlahu fakt dneska zametat nebudu, snad zejtra, doufám :D Už jen ta představa, že si musim naplnit bombu, převlíknout se a vyrazit, mě unavuje, ale já se nedám. Ono to nakonec není tak strašné jak si myslím, že to bude. A myslím, že ta strašná únava je ta jarní co mají všichni, že zase bude dobře, nebo o dost líp!
Vrátim se ale k tomu, že nejsem chudák a vážně nechci, aby si to někdo myslel. Nepíšu blog aby mě lidi litovali, ale proto aby si dokázali trochu představit, jak žije někdo jiný. Jak se žije s CF, když už má ta potvora hodně navrch. Třeba při čtení lidi pochopí, že spousta jejich problémů je malicherných a nedůležitých. CF mi nikdy život neovlivňovala, nenechala jsem se jí semlít do poslední chvíle. I když doktor říkal, že už na tom dobře nejsem, jezdila jsem lyžovat, k moři, žila jsem. Žiju i teď, ale už CF ten život chtě nechtě ovlivňuje až až. Na druhou stranu jsem ráda, že můžu chodit a jinak se hýbat, že jsem schopná sebeobsluhy. Když vidím lidi jinak nemocné, co toho ani schopni nejsou a přitom jsou na světě rádi, tak jim patří můj největší obdiv. Taky se snažím tvářit se v pohodě a být na světě ráda, někdy mě to stojí hodně sil, ale většinou to jde úplně samo ;-) Jak říkám, nejsem chudák!