Autorita
Vždycky jsem měla velký respekt z autorit. Poslouchala jsem rodiče (ne tolik), učitele (víc) a vůbec největší respekt jsem měla vždycky před policajty. Pokaždé, když mě staví dopravní hlídka, svírá se mi žaludek i přesto, že jsem se žádného přestupku nedopustila. Jímá mě tichá bázeň a vlastně ani nevim proč. Mám to v sobě zakořeněné, Zdeněk se mi směje, on to v sobě nemá, tak to nedokáže pochopit. Kolikrát je na ně drzý a jízlivý, já vedle něj sedim v autě, žaludek se mi svírá a jen tupě sleduju, jestli ho třeba nezastřelej :-D
Jak jsem teď byla v Litvínově, měla jsem tam dvě zkušenosti s městskou policií a při jedné jsem poprvé v životě necítila respekt, ale pohrdání. První věc která se stala, bylo když jsem zaparkovala před domem, kde bydlí mamka na místě pro invalidy a zapomněla jsem si za okno dát označení. Byla jsem moc překvapená, když u mamky zvonila hlídka a dožadovala se podání vysvětlení. Opravdu jsem nečekala fikanou detektivní práci, kdy přišli na to, jak jsem se jmenovala za svobodna a kde tedy nejspíš jsem na návštěvě. Překvapili mě v tomhle případě velmi příjemně a byli milí. Za to ten druhý incident už mě tak příjemně nepřekvapil, spíš naopak.
Parkovala jsem na tomtéž místě pro invalidy, jen jsem stála obráceně, proti směru provozu. Ano je to přestupek, nepopírám...Vysloužila jsem si nálepku na okýnko s výzvou, ať se dostavím na služebnu městské policie (MP) podat vysvětlení. Vyrazily jsme tedy s mamkou na hřbitov, že se cestou stavíme na těch MP. K budově kde sídlí se nedalo zajet moc blízko, tam kde by šlo parkovat bylo plno, tak jsem musela jít asi 100 metrů k budově. Bylo dusno, před bouřkově, sotva jsem se vlekla. Ke hlavnímu vchodu vedlo asi tak 10 schodů, které byly zahrazeny páskou a muselo se jít po dloouhé nájezdové rampě pro vozíčkáře. V půlce odpočívám, vydýchávám se a míjí mě strážník....
Povídám mu: "Dobrý den, nevíte prosím vás, kde vyřídím tohle?" V ruce třímám jedovatě oranžový papír s výzvou.
On na to: "To musíte do prvního patra."
Já: "Je tam výtah?"
On udiveně: "Ne."
Ptám se tedy: "Jak to děláte, když k vám přijde invalida?"
On: "Chodíme dolu."
Já potěšeně. "Přijde tedy někdo za mnou? Já jsem taky invalida!" Rukou ukazuju na kyslíkovou hadici v nose.
A on mi s potměšilým lehce ironickým tónem povídá : "Noo nevypadáte. Tak si odpočinete, půjdete pomalu..."
Cloumal mnou vztek, ale nezmohla jsem se na slovo, až mnohem později jsem si uvědomila, že měla říct: "Taky nevypadáte jako debil, ale jste!" Nedokázala jsem pochopit ten nedostatek empatie, tu netaktnost. To že nevypadám přeci ještě neznamená, že jsem v pohodě, že všechno zvládnu. Opravdu poprvé v životě jsem cítila k policejní autoritě pohrdání!
Vydrápala jsem se do prvního patra, tam jsem se pověsila na pultík, kde se to vyřizuje, spocená, vyřízená, funíc... Když mě mladík ve službě viděl, byl dost vyděšenej, Vzal ode mě občanku, chvíli cvakal něco do počítače a pak mi povídá: "V pořádku, už tam tak neparkujte!" ... Paráda, tak kvůli tomu jsem se tam musela vláčet! Myslím si, že by mi bylo psychicky mnohem líp, kdybych platila pokutu. Měla bych pocit, že jsem se tam nevláčela zbytečně...
Mrzí mě, že jsem se potkala na té rampě s takovým pitomcem a je mi líto, že si nejspíš nepřečte můj blog. Jsem ráda, že vypadám dobře a zdravě, ale lidi, někdy i pět schodů je pro mě jako pro vás pět pater... Někdy opravdu zdání klame, nezapomínejme na to.