Osmnáct měsíců v domácím vězení
Poslední dobou čas nějak zvláštně plyne. Dívala jsem se kolik času uběhlo od posledního příspevku a hrozně se divila. Dny mi splívají jeden za druhým, čas se vleče, teče, neuteče. Předsevzetí se mi moc plnit nedaří, nechce se mi nic dělat a nemám z ničeho moc radost. Dny se skládají ze sezení tu a tam, bezduchém sledování televize a netu. Jen málokdy mě něco vytrhne z letargie, v které se teď nacházím.
V neděli tu byl Jakub, nový kamarád. My se vlastně skoro neznáme a přitom jsme si strašlivě blízcí. Já jsem se znala s jeho ženou Janou, která taky měla CF. Znaly jsme se z táborů s CF a pak jsme se sem a tam viděly v nemocnici, věděly jsme o sobě, ale nekamarádily jsme se. Jednou jsme se na kontrole v Motole potkali všichni tři Kuba tam Jani doprovázel. Seděli jsme v čekárně a bavili jsme se jak staří známí a přitom jsme se viděli prvně. Pak jsem o Jani zase dlouho neslyšela, nejezdila do Motola běžně, byla tam jen na nějaké konzultaci. Nicméně zhruba před rokem a půl si mě Jani našla na facebooku a byly jsme od té doby v užším kontaktu. Dostala kyslík asi půl roku po mně, tak jsme občas měly co pořešit. Lidi společný úděl velice sblíží.
Jistě si pamatujete, jak jsem v září byla u Hradce na svatbě a jela jsem si natankovat kyslík u kamarádky. Tankovala jsem u Jany. Bylo to naposledy co jsem jí viděla a upřímě řečeno ta návštěva mě úplně odrovnala. Nechtěla jsem o tom tenkrát psát, protože jsem věděla, že Jana blog čte, ale já když jsem jí viděla, tak jsem měla pocit, že za týden umře. Byla strašlivě hubená, sotva stála a dýchala, omlouvala se, že nás ani dál nepozve, protože jí není dobře. Zdenek tam byl se mnou, naplnili jsme jen bombičky, popřáli si vzájemně vše dobré a odešli. Sjížděli jsme výtahem oba úplně opařený, já si sedla do auta a brečela. Zdenek kouřil vedle auta a brečel taky.....Oba jsme viděli, že je to opravdu špatné. Psala jsem jí na FB zprávu, ať mi dá vědět jak se má, když jsem ležela v nemocnici, jak byl křest kalendáře. Odepsal mi už jen Jakub... Janička zhruba měsíc po naší návštěvě zemřela ve věku 32 let.
S Jakubem jsme si sem tam psali, až slovo dalo slovo. Já měla nějaké vyřizování v Hradci, tak jsme se domluvili, že ho navštívím. Upřímně řečeno, moc se mi do toho nechtělo, měla jsem strach co bude. Bála jsem se, že budem plakat a jak to bude bolestivé. Plakali jsme, jen chvíli a malinko. Ukázalo se, že si hodně rozumíme a máme si stále co říct. Od té doby Jakub jezdí k nám, Zdenek nebývá moc přátelský k "cizím" lidem a málo kdo mu sedne, ale o Jakubovi říkal, že je moc fajn. Jeho návštěvy jsou jak svěží vítr, zavolá, přijede, mluvíme, žvaníme, kecáme... Je to fakt prima člověk a jsem ráda, že nás osud spojil i když za velmi smutných okolností. Moc se mi na něm líbí, že zavolá a přijede. Byl tu za poslední pár týdnů o dost víc než lidi, které jsem vždycky považovala za přátele za poslední dva roky. Nějak k nám zapomněli cestu asi....
V neděli přijel s úsmevem od ucha k uchu, v ruce plastovou krabici s domácím Sachrem, který sám pekl. Bezlepkový samozřejmě, Jana měla shodou okolností taky celiakii, takže měl doma zbytek mouky. Ten Sacher byl úžasný, voněl a chutnal snad líp než originál. Originál jsem teda neměla tu čest jíst, ale určitě nemůže být lepší. Návštěva utekla jako voda a mně bylo skoro líto, že už musí jet. Ale on zase přijede, to se nebojim. Jsem ráda, že máme novýho kamaráda. Moc ráda.
No ale kromě takovýho občasnýho povyražení je tu furt nuda, nuda, šeď, šeď. Už mě to nebaví, vážně ne. Navíc když se někam teším, nebo si něco naplánuju, tak se těsně předtím rozsypu a hrabu se z toho 14 dní. Takovej život pro člověka v produktivním věku je příšernej. Jen vidim lidi jak chodí kolem a mám vztek, že nemůžu jít taky. Stále mívám dny, kdy i dojít na záchod je děsná námaha a zátěž. Vždycky, když to pak trochu jde, snažim se někam vyrazit a nebo něco dělat, ale brzo se unavim a pak jsem vzteklá. Ach jo. Dneska jsem zjistila, že už jsem na tom kyslíku dlouho, říkala jsem něco kamarádce a povídám, no to jsem ještě nebyla na kyslíku, to už musí bejt aspoň rok a půl....ty bláho rok a půl už tady sedim a hniju. Jo už slyším jak voláte, co povídáš, takových věcí se za tu dobu stalo. Máš za sebou tolik práce, kalendář, televize... Já vim, ale víte jak. Pořád všude vidim lidi chodit, tančit, pracovat, bavit se a já tu jen sedim a sedim a sedim.....Domácí vězení.