Psí dny
Už je zase 11. září a já píšu první zářijový příspěvek. Pane jo, to to letí. Vždycky usilovně myslím na to, že si k blogu sednu a napíšu a pak mě zaměstná něco jiného a neudělám to. To bylo řečí, že budu psát alespoň jednou týdně, ach jo. Slibotechna by mohlo být mé druhé jméno.
...
Pořád se něco dělo, byli jsme s naší Opičkou, psí babičkou, na odstranění zubního kamene. Měla velký zánět dásní a nedalo se jinak, než že se musí nejprve odstranit zubní kámen a pak léčit. Narkóza ve třinácti letech je u pejska dost riziková, měli jsme strašný strach... Udělali jí předtím veškerá možná vyšetření, ujistili nás, že by mělo vše proběhnout v pohodě a že nám pak zavolají až bude hotovo. Byla jsem ráda, že si Zdenek vyřídil v práci volno a nejsem tam sama. Měla jsem takový hnusný živý sen, jak si odvážíme z veterinární kliniky mrtvolku Opičky, vzbudila jsem se uplakaná a úplně zpocená.
Zákrok a probouzení měli trvat asi tak dvě hodiny, tak jsme jeli k Zdenkovým rodičům na kafe. Oni měli taky starosti, ale snažili se nás rozptýlit povídáním. Já byla strachy bez sebe, když už to bylo přes dvě hodiny, tak mi probíhaly celým tělem takové vlny strachu až mi začínalo být zle. A ve finále tomu nasadila korunu Zdenkova mamka, když prohlásila, že to dělali nějaké její známe (psovi) a ten byl vzůru, úplně v pohodě a po dvou hodinách doma zemřel. Chtělo se mi křičet, ale smála jsem se, když jsem viděla její výraz, když jí došlo, že to nebyla zrovna úplně ta nejvhodnější historka pro tuhle chvíli.
Neměla jsem daleko k omdlení, když mi konečně skoro po třech hodinách zvonil telefon, že si můžeme přijet. Opička seděla úplně vzbuzená v kleci na klinice, pan doktor se tam bál šáhnout, jak byla naštvaná. Povídá : "Chtěl jsem jí sundat kanylu, ale bál jsem se tam strčit ruku!" . Opi měla vážně velmi nasupený výraz, který byl korunovaný dvěma chybějícími předními zuby, ty padly spolu s kamenem. Jinak pak doktor ještě drahé pejskové odřízl tři největší bradavice co měla, takže nám jí vrátil jako novou. Jak ta byla ráda, že nás vidí a valila to rovnou ven ze dveří. Poučeni co a jak dál, jsme vyrazili k domovu. Musím říct, že jsem čekala a pozorovala jí mnohem dýl než dvě hodiny ;-)
...
A když už jsem u těch pejsků, nemůžu opomenout můj výlet za Holkama z Bolky a Mikeyho andílky. Martina a Pája jsou holky (ženy), se kterýma jsem se seznámila přes facebook. Já osobně nejsem moc na tyhle virtuální vztahy, ale občas člověk kápne na někoho s kým si rozumí a chtěl by ho poznat ve skutečnosti. Domlouvaly jsme se na celé léto, ale stále to nějak nevycházelo, holky měly spoustu aktivit s pejsky, já jsem byla marod. No nakonec jsme se shodly, že jestli se chceme vidět ještě letos, musíme být flexibilní. Prostě jsem se sebrala a vyrazila do Boleslavi na kafčo...ano jet na kafe 60 kilometrů mi přijde úplně normální!
Je to stejně normální, jako je normální, že mě na zahradě domku vítalo 10 psů. Teda přijela jsem, zaparkovala a ticho...vylezu a říkám: "Neslyším štěkot, jsem tady dobře?". A v tu chvíli holky psiska vypustily a začalo rodeo. :-D Já vezla pytel piškotů, ten mi vytrhli z ruky hned u vrátek a chtěli ho roztrhat! Byly jsme rychlejší a tak jsem byla svědkem spravedlivého rozdělování. Holky maj smečku vycepovanou, jen co je pravda. Pája má 5 čubinek (Liju, Trixi, Fionku, Sherry a Žažu) a 1 pejska Mikeyho, Marťa 3 čubinky (Tessu, Mínu a Crazy) a ještě měly na hlídání jednoho psího puberťáka Barneyho, potomka Míny.
Vesměs to jsou bíglové, čistokrevní šampioni ve všech možných kategoriích, holky se jim věnují fakt moc. Nejenže jezdí na výstavy, ale dělají agility, dogdancing, coursing atd. Prostě ty ženský žijí psy. Vždycky moc obdivuju, když se umí někdo zapálit pro nějakou činnost, může se okolí sice jevit trochu jako šílenec, ale podle mě je to skvělé. Já začnu milion věcí, pro všechno se nadchnu a ve finále nedělám vlastně nic. Holky jezdí po výstavách, trénují tanečky, na pidizahrádce u Marti je místo pro slalomové tyče na agility. Nebyla jsem u Pavly, ale co jsem viděla na fotkách, má na chalupě část agility cvičiště, doma v bytě by se jí to už nevešlo :-D Smekám před nima, já bych to nedala. Mám pejsky moc ráda, taky jsem s nima tady brázila okolí denodenně, ale nejsem důsledná a jsem moc líná na to, abych z nich vytrénovala takové šikulky jako děvčata.
Když už jsem chtěla odjíždět, přijela ještě Majda s Berti. Fakt jsem koukala, jak je Bertička statečná. Stála za plotem vedle Majdy, na druhé straně plotu na ní řvalo 10 psů větších než ona a Berta se ani nehla, stála a vrtěla ocáskem. Když pak holky otevřely branku, tak teda chvillku vypadalo, že chce vzít roha, ale za chvíli už tam mezi nima chodila celkem v pohodě. Blížil se večer, holky vyrazily za psího vřeštění na vyjížďku na kole a koloběžce, my s Majdi a Bertou jsme ještě pokecaly u Labe. Já nakonec ještě sjela do Prahy nakoupit do Globusu, přijela jsem domu až v devět večer, v bombičce už bylo kyslíku jen taktak, byla jsem příjemně unavená, bylo to celé moc fajn.
Jsem ráda, že jsem holky poznala. I když plánování návštěvy bylo trochu náročnější. Martina má taky CF a nemá tu mojí hnusnou breberu cepacii, tak jsme musely dohodnout nějaká pravidla dopředu. Žádné objímačky a líbačky (škoda to já ráda), nepůjdu do domu, abych tam něco někde nepokašlala, dovezu si vlastní hrnek a skleničku, budem sedět venku a nebudem na sebe kašlat. Setkání venku je bezpečné a když zrovna nekašlu, tak ze mě ta cepacie nevyskakuje. Dokonce jsem na návštěvě skoro nezakašlala, tak to určitě proběhlo v tomhle směru v pohodě. I jinak to bylo fajnové setkání, spíš takové oťukávání, člověk neví co, když se vidí prvně. Doufám, že to nebylo naposledy a že si příště třeba dáme skleničku, aby se nám líp povídalo. Nebo třeba i dvě, tři, abysme si u toho možná i zazpívaly :-D
P.S. Snad jsem všechna ta psí jména napsala dobře!
