Únava
Jsem unavená, unavená a unavená. Ráno vstanu a rozhodně se necítím odpočatá a plná sil, ale je to o dost lepší než večer. Večer mě většinou bolí celé tělo jako bych byla pár hodinek v posilovně. Však mi srdce, ať dělám cokoli, furt valí jak kdybych v tý posilovně opravdu byla. Pořád spaluju, aspoň můžu sežrat na co přijdu. Čokoládu přeci jedí i horolezci na doplnění energie, škoda, že mi víc chutnaj brambůrky.
Byly to teď takový hektický dny. V pátek jsem jela na veledůležitou schůzku do Prahy,dopadla výborně. Celá akce kterou chystám, si zaslouží samostatný článek, proto to nebudu dál rozvádět. Nicméně jsem musela ráno brzo vstát, udělat ze sebe člověka, dorazit na místo, být za chytrou... Klaplo to všechno. Po schůzce následoval oběd, tentokrát u těch pravých číňanů, hmm dobrota! Návštěva Motola na doplnění bombičky a hurá do Globusu na velký nákup. Už v téhle fázi jsem byla fakt moc ráda, že jsem ukecala Zdenka aby jel se mnou. Mohla jsem si jako spolujezdec odpočinout, i když jsem si neodpustila kecání do řízení.
...
Teď trochu odbočím, ale musím vám popsat, jak se chovám v autě jako spolujezdec a bohužel nejen mého manžela. Ve chvíli kdy usedám do auta na sedadlo spolujezdce, začnu se chovat jako šílenec, nedokážu se ovládnout a kibicuju! Strašně kibicuju, ještě jsem nezačala jakoby vzdychat a hekat, ale myslim, že i k tomu se časem dopracuju :D Zatím se spokojím s tím, že říkám, nejezdi tak rychle... jak můžeš jet na trojku ?... měli jsem jet radši tou cestou jak jsem chtěla já... jeď doprava (ukazuju vlevo) a tak podobně. Bývám k nezastavení, opravdu jako blázen! Kdybych měla vozit někoho, kdo se v autě chová jako já, vysadím ho! Nepřestanu obdivovat mého muže, že to snáší a někde mě nevysadí, i když věřím tomu, že k tomu nemá mnohdy daleko.
...
Globus, pátek odpoledne, milion lidí, všude fronty. Nakupujeme jen to nejnutnější, kličkujeme mezi davy, alespoň že si můžu pověsit bombu na vozík. Musím dávat čímdál časteji přestávky a docela lituju toho, že jsem vůbec chtěla do Globusu jít. Sotva pletu nohama a kdybych se nestyděla, snad si na chvíli sednu na zem. Vyráželi jsme z domu před devátou, teď je po třetí hodině a já toho mám úplně plný brejle! Platíme, jdeme k autu a já sí říkám, že to snad neni možný jak jsem hotová a že k tomu autu snad ani nedoju. Jsem celá zpocená, srdce tepe v hlavě... Konečně sedím na sedačce, neschopná pomoct s přemisťováním nákupu do auta. Jak si připadám zbytečná a marná v takových chvílích, jak je mi do breku. To co všichni zvládaj levou zadní je pro mě výstup na Mont Everest.
Jedem domů a já jsem tak hotová, že do řízení ani nemuknu. Už jsme skoro doma, když do silnice skočí policista a staví nás. Rychlá jízda v obci...pokuta jak Brno. Kdybych byla ve své kůži, nikdy by se to nestalo, rychlost bych kibicováním ohlídala. Nezmůžu se ani na pořádné nadávání a výčitky typu: "Jezdíš furt jako blázen! " apod. Jsem unavená, strašně unavená. Doma už nedělám nic, pasivně PC a spánek. Nejsem ani schopná nacvakat něco do blogu i když myšlenky mám.
Sobota ráno, budím se jak přejetá. Hmm, včera to prostě byla celodenní posilovna. Kolem poledne přijedou kamarádi z Prahy, strávíme parádní den, který utěče jak voda. Dopoledne mě mrzí, že jedou večer domů, ale když se blíží hodina odjezdu, tak jsem nakonec docela ráda, že sebou můžu praštit na gauč. Stále jsem si na to nezvykla, já jsem nikdy neodpočívala, žádný odpolení siesty, nic takového jsem nikdy nepotřebovala. Teď jsem ráda, za každou chvilku kdy si můžu sednout a nebo i lehnout. Nebaví mě to, připadám si marně. No budu si na to prostě muset zvyknout, ale nic to nezmění na tom, že mě to štve!
Neděle, sluníčko, paráda. Umýt megahromadu nádobí po celém víkendu je akce na hodinu a půl, musim si přeci občas sednout (sakra proč nemáme myčku?!). Uvařit oběd, dneska rychlovka, brambory a pstruh. Opilá pocitem jak se mi daří, ještě rozjedu akci roláda. Peču, dělám krém a když mám hotovo padnu na gauč a cítím se opět jak zmlácená. Navečer se staví Majda s Markét na kafčo a je tma. Ani na chvilku jsem se nedostala ven a to bylo tak krásně! Zítra na všechno kašlu, budu venku celý den. Budu sí číst, slunit se a odpočívat! Nemůžu se furt tak honit. Nejhorší na tom všem je, že ta domácnost pomalu, ale jistě upadá. Neuklízím jak bych měla, nezbývá sil... Budu si asi muset sehnat nějakou pani na úklid a stane se ze mě ještě panička z nutnosti! Ach jo...