Vedra jsem přežila
Tak první letošní vedra jsou za náma. Netrvala naštěstí dlouho, tak se to dalo přežít. Máme dům orientovaný na severoseverozápad, je tu sice méně světla, za to se tak rychle neohřeje a v těch tropech má člověk domácí oázu. Metrové zdi dlouho odolávají...Horší je, když vedra trvají delší dobu a dům se nahřeje, to je tu pak teplo hodně dlouho potom, co se venku ochladí. To pak hledáme oázu zase venku, prostě všechno má svá pro a proti. (Jinak všem moc děkuju všem za starost o mě. Přišla mi spousta mailů, jestli jsem to přežila v pořádku. Jste svělý, díky!)
Teď si vlastně uvědomuju, jaká jsem zpravodajka, ani nedám vědět, že mě propustili z nemocnice. Doma jsem už 11 dní a ani slovíčko o tom. (Kamilo, takhle ty si vážíš čtenářů, co čekají na tvoje příspěvky? Takhle? Oni se strachují, jestli nejsi ještě v nemocnici, nebo zda tě horko nezahubilo a ty si klidně piješ kafíčka před barákem a na blog si ani nevzdechneš...) Stydím se stydím, ale není pravda, že si na blog nevzdechnu, to ne. Častokrát za den mi vletí do hlavy myšlenky nebo pár vět, co bych sem chtěla napsat, ale povinnosti, zvířátka a práce mi nedovolí usadit se a v klidu psát. No a pak tu večer sedím a nemám v mysli nic z těch "velkých a krásných" věcí, o nichž jsem chtěla psát. Marně v hlavě hledám ty úžasné věty, za které jsem se v duchu poplácávala po rameni a pokyvovala hlavou nad tím, jaká úžasná spisovatelka jsem a představovala si, jak se vám určitě budou líbit. Ta slova tam prostě nejsou, kam mizej nevím!
Zrovna teď mi zase něco uniklo a já tu se svraštělým obočím přemýšlím nad dalším odstavcem. Asi jsem chtěla psát o tom co dělám celé dny, ale nějak nevím jak začít... Mno, začnu tedy od koťátek. Přesně jak jsem se bála, propásla jsem v nemocnici tu dobu, kdy byla koťátka tak malá, že nedokázala utéct. Přesně v té době k nim člověk musí často chodit, mazlit se s nima a s kočkou aby si zvykla. Zdenek na to moc není, navíc má alergii na kočky, tak mě bohužel v té době nazastoupil. Po příjezdu z nemocnice a řádném přivítáním se s pejskama, vedla jedna z mých prvních cest na půdu. Tam mě čekala bandička utíkajích a schovávajících se koťátek s olezlýma očkama (ze sena). Několik dní trvalo, než je kočka dokázala přesvědčit, ať vylezou z nory. Původně jsem je chtěla vytáhnout z nory a oči jim vyčistit, nicméně ruku po rameno jsem měla vraženou v seně a stále jsem nic nenahmatala. Odhazovat seno se mi nechtělo, jen by je to pekelně vystresovalo, tak jsem musela být trpělivá.
Být trpělivá znamená vylézt s bombičkou po žebříku na půdu...Zdenek vždycky když vidí ten zápas na žebříku s bombičkou, jak jí tam musím vytáhnout a pak sebe, občas se mi tam motá hadice, tak mi prorokuje, že jednou spadnu. Snad nemá pravdu! Snažím se být fakt opatrná, přeci kvůli tomu, že tahám bombičku, nepřestanu dělat věci co mě baví, že jo...Být trpělivá teda znamená vylézt tam a dlooooooouhou dobu sedět v klidu na seně, debatovat s kočkou, z dálky vidět mrkání ustrašených polozalepených očíček a občas pacičku a tělíčko vylézající ven. Jakmile člověk hne byť jen trošku rukou, jako šipky mizí zpět v díře...No a když už se teda koťátka odhodlají a přijdou blíž nebo k jídlu, tak je lapim a čistim oči a ona pak zase vylézt nechtějí, protože jim dělám strašně zle! :-D Běh na dlouhou trať prostě... Teď jsme na tom tedy tak, že přede mnou panicky neutíkaj, když vylezu na půdu. Dvě z pěti ke mě i sama přijdou a k jídlu přijdou všechna. Mazlim je, ale moc se jim to zatim nelíbí, ale zapracujem na tom, máme čas. Koťata se dávají ve 12 týdnech a teď jim je týdnů pět a koousek.
Jsem ráda, že je pěkně, byla bych stále venku, kdyby to šlo. Jen bych potřebovala nějakou kuchařku, jídlo se samo neudělá a zabírá to moc času. Dokonce jsem si prohlížela stránky o RAW food a snila o tom, že se budeme krmit jen čerstvou tepelně neupravenou stravou. To by se ušetřilo času...I když jestli bychom pak zase jen stále někam nejezdili a nescháněli čerstvé ovoce a zeleninu. Za nedlouho už teda začne zahrádka dávat první plody. Cukety, rajčata, bylinky, ovoce. Už toho tolik co dřív nepěstujeme, já toho moc nezvládnu a Zdenek na to nemá čas, ale rajčátka být musí! Máme cherry i normální, tolik se těším na tu správnou chuť rajčat, ty hrůzy co jsou k dostání teď v obchodech, škoda mluvit. Rajče chutná jak nějaká těžce identifikovatelná hmota, blé!
Jo a musim se pochlubit, v těch vedrech jsem vařila marmeládu ze sedmi kilo jahod (Nadí máte u mě ;-) Neboj!). Byla to sice děsná práce, jen vymýt a vyvařit skleničky, zabralo strašně času, když jsem musela co chvíli odpočívat, ale dala jsem to. Musela jsem to teda dělat až na noc, protože přes den bylo horko a nechtěla jsem si to tu vařením ohřívat. Tak jsem po západu slunce otevřela okna a začala. Skončila jsem až po druhé ráno, ale byla jsem vážně spokojená. Dala jsem si takovej trénink, letos musim udělat nějaký okurky, zásoby rychle docházej. Uf už teď mě z tý představy bolí celý tělo! :-D
Mnoo nic, jdu se vydrápat na půdu a kochat se tim, jak se tam to klubko hadů honí a blbne. Já už bych je pomalu odstěhovala z půdy dolů, aby se seznámila s travičkou a pejskama, ale mám tu na hlídání Bertičku a tý se opravdu nedá vysvětlit jako našim pejskům, že koťátka jsou naše. Že se neochutnávaj, neoždibujou a neřve se jim do ucha. Stejně jako se jí nedá vysvětlit, že se voda v záchodě při splachování nechytá ;-)
Chcete lásku té pejskové? Splachujte jí záchod!
Nikdy jí to neomrzí :-D NIKDY!