Vzteklé mouchy
Vždycky jsem měla pocit, že když člověk nějakou činnost opakuje, stává se v ní zběhlý a víc se mu daří. Obecně to asi platí, ale co se týká mě a televizní kamery, tak to asi nebude platit nikdy. Nechala jsem se přemluvit, že budu vystupovat jako jeden z vícero zástupců z řad CF komunity v medailonkách, které budou promítány od podzimu v kinech před filmy. Klub nemocných CF rozjíždí informační kampaň s cílem dostat cystickou fibrózu do co nejširšího povědomí lajcké veřejnosti.
Ve čtvrtek sem dorazili, byli tři: Markéta (ředitelka Klubu), kameraman Honza a reportérka Andrea. Moc fajn lidi, dali jsme si kávu, pokecali a jali se natáčet. Doteď, když si na natáčení vzpomenu, mám v břiše pocit, jako bych spolkla spoustu divokých much, které v břiše vztekle lítají sem a tam. Snažila jsem se mluvit normálně, přesto jsem se v dlouhých souvětích ztrácela. Zdá se mi, že jsem neřekla nic podstatného, všechny úžasné a krásné věty a pravdy, mě napadly, až když odjeli. Oni byli náramně spokojení, prý jsem mluvila krásně...mnooo nevim, mouchy jsou vzteklejší a divočejší pokaždé jak na to pomyslím. Medailonek jsem měla zakončit vzkazem pro nemocné CF a pro zdravé lidi, bože muj to už nejsou mouchy ale sršni v mym břiše. Snad nebudou vysílat dobré filmy a nebude do kin chodit moc lidí. :-D
Jinak jsem nucena konstatovat, že mi je dobře jak dlouho ne (ťuk,ťuk,ťuk). Koukám, že od té doby, co jsem to napsala v minulém blogu, uplynulo dvacet dní a platí to stále, tak to snad nezakřiknu teď. Jsem výkonnější, hodně toho zvládám, nebývám tak vyřízená. Dokonce jsem po roce luxovala! Líná jsem teda pořád stejně, ale když se teď vybičuju, tak to jde a to je moc fajn. Byla bych ráda, kdyby to takhle vydrželo co nejdéle. Jsem totiž stále v jednom kole. Vařim, poklízím, peru a zahradničím... Nevím, jestli teda někdy neni ta moje přehnaná energie na škodu, poslední zahradničení dopadlo totálním zmasakrováním záhonu levandule. Obávám se, že jsem jí svým zásahem odsoudila k smrti, když jsem si až po hurá akci našla na internetu, že se levandule NIKDY a v ŽÁDNÉM případě nemá řezat na podzim a už vůbec ne do starého dřeva. Udělala jsem obojí a velice pečlivě. No kdo nic nedělá, nic nezkazí, žejo!
Děje se strašná spousta věcí a já nevim co napsat dřív, tak teď tedy tohle a něco zas příště...
Ve spolupráci s Klubem vzniká další ročník kalendáře Slané ženy, nechala jsem se zbandat lidmi, co na něm pracují, že budu na titulní stránce. Původně jsem o tom nechtěla ani slyšet, ale když jsem se dozvěděla, že má titulní stranu fotit fotograf Tomáš Třeštík (syn Heleny Třeštíkové - dokumentaristky), tak jsem podlehla. Focení bylo super, ale fotomodelku bych dělat nechtěla ani za velký peníze. Tomáš je moc fajn člověk, ateliér má ve svém bytě, atmosféra byla bezvadná, přesto bych to jako profesi vážně dělat nechtěla. Navíc se neumím tvářit normálně a tak budeme fotky dělat znovu, protože to prostě není ono. Jsem za to ráda, když jsem viděla pár fotek, říkala jsem si, že budu ten kalendář leda tak kazit. Tak se teď těším na druhé kolo a trénuju přirozený úsměv, každý den před zrcadlem ;-) Už mi to celkem jde, ne?
