Zas nic
Ráda čtu blogy na IDnesu, mám pár oblíbených autorů a mezi moje nejoblíbenější blogery patří Marek Valíček. Jeho články a životní nadhled mi vždycky zlepší náladu. Kolikrát, i když mi bylo v nemocnici hodně špatně, jsem si četla jeho věci v mobilu a chechtala se jako blázen. On je v sekci VIP blogerů a musí (měl by) přidávat článek týdně. Někdy se zpozdí, klikám na jeho jméno a nic nového... řikám si, kurňa Marku, kde to vázne?!
Vidím, jak mi tady na hlavní stránce narůstají počty návštěv a přesně vím jak se cítíte, když se tu nic nového neobjeví. Stejně jako já, když chodím číhat, co napsal Marek... Zas nic... Kolikrát jsem vám čtenářům slíbila, že budu psát alespoň jednou za týden, ale někdy je to tak hektický, že prostě nemám čas sednout si a srovnat si myšlenky. Marně hledám v hlavě ty situace, ve kterých jsem si říkala: "O tomhle napíšu moc pěkný blog.". Většinou to zapomenu za pár hodin a pak, když si sednu k noťasu, tak mám totální okno.
Od propuštění z nemocnice jsem se nezastavila. Pustili mě v pátek, lehká víkendová aklimatizace a v pondělí dorazila Naďka (sestra) s neteřinkou a mamka. Holky tu byly do středy, zvládly jsme opékání buřtů, hraní karet i výlet do Poděbrad, na kterém jsem k překvapení všech (i mě samotné), prošla půl kolonády a ani se tak moc nezadýchala. Pak jsme s mamkou jezdily po nákupech, v sobotu oslava sedmdesátin Zdenkova táty, v neděli přesun do Litvínova, v úterý zpátky, ve čtvrtek dlouho očekávaná návštěva mé drahé přítelkyně Klárky... Prostě absolutně narvanej program, ze kterýho bych dřív ryla hubou v zemi a teď?!
Musim teda říct, i přesto, že jsem z nemocnice odcházela s kašlem a větším CRP, než když jsem přišla, se mi daří vcelku dobře. Sice beru opět antibiotika,ty zobu podle předem stanoveného schématu, ale jinak jsem jak vyměněná. Je mi jak dlouho ne a hodně toho zvládnu, nebývám tolik unavená a celkově to je celý nějaký lepší. TAK a teď jsem to napsala a vždycky, když tohle udělám do tejdne se plácám v nějakým strašným zhoršení, v teplotách atd... Teď jsem zvědavá, jak to bude. Jestli se to zas stane, snad přestanu blog psát úplně.
Myslím, že mi dost pomohla ta transfuze, víc krve, víc nosičů kyslíku... Lepší okysličení a taky ty tabletky na zklidnění srdeční činnosti udělaly svý. Sice jsem zadejchaná, ale srdce mi nemlátí tak rychle, abych měla pocit, že mi rupne a nebo že se kousne. Prostě všechno je teď nějaký lepší, tak držte pěsti, ať to tak vydrží. Nechci vám tu zase za pár dní brečet!
P.S. Chci vypíchnout návštěvu mé drahé přítelkyně Kláry, neviděly jsem se strašně moc dlouho, snad rok a stejně se bavíme, jak kdyby to bylo včera. Přivezla mi nádherné koše na prádlo a truhlík na okno, vše vlastnoručně pletené z papíru. Jsem totálně zahanbená, ona má tři děti a stíhá ještě dělat takové krásně věci a já tu sedím a nedělám nic. Všechna novoroční předsevzetí jako by nebyla, stydim se! Vážně mě to nakoplo, musim zase začít tvořit, teď na to mám energii, tak to nesmím propásnout. Snad se vám brzy pochlubím fotkou něčeho moc pěkného, co jsem vytvořila a nebojte hovínko to nebude :-D
...
Video od 5. minuty ;-)