Zázraky přírody
Než se člověk otočí párkrát dokola, tak už je tu květen. Od posledního blogu zase uteklo tolik dní, ani se mi to vždycky nechce věřit... Nějak mi ty dny rychleji plynou, jak se stále něco děje. Jsem teď mnohem víc aktivní, víc chodím ven a víc toho zvládám. Po návštěvě u mamky, kdy mi připadalo, že už to jde pěkně z kopce, jsme nasadili vyšší dávku Prednisonu (kortikoidy) a hle, je mi líp! Mnohem líp. Neříkám, že nenám špatný dny, ale mám hodně těch dobrých a sem tam se objeví i superdobrej. Trochu mě teda dostávaj ty prudký změny počasí, ale rozdejchám to do druhýho dne. Doufám, že jsem si to teď všechno nezakřikla, protože většinou jak si uvědomim, že mi je fajn a nebo to nahlas řeknu, zvrhne se to v nějakej odpornej marast a je po srandě...
V pátek jsem byla na kontrole v Motole, shodli jsme se s panem doktorem, že to vypadá dobře. I přes tu vyšší dávku kortikoidů prý ještě nevypadám jako jejich uživatel. Uživatel kortikoidů má kulatou hubu a velký břicho, protože se mu v těch místech ukládá tuk (*příbalový leták - ukládání tuku v oblasti krku a trupu)... No pan doktor to ještě asi nevidí, ale já už jasně vidim to panděro a kulaťoučké tvářičky, ale co, ať jsem klidně kysna ohyzdná, jen ať se mi líp dejchá nebo ne?! No neříkám, že z toho mám radost, chci bejt hezká jako každá ženská, ale když to jinak nejde, nedá se nic dělat.
Do Prahy jsem jela s mamkou, byla u nás pár dní a měla z Prahy odjet domu. Byly jsme domluvené, že sfouknem tu kontrolu, někde se najíme a navštívíme Ikeu. Všechno šlo podle plánu, Ikea zabrala jen hodinu a půl. Pak jsem mamku odvezla na autobus, cestou domu nakoupila a na dálnici schytala ten obrovskej slejvák a docela se bála, že se na tý vodě zabiju. Lilo jako z konve, stěrače makaly na ty nejvyšší točky, mlhovky jsem měla rozsvícený na celý širý dálnici jen já a asi tak tři další auta. Nechápu na co to do aut montujou, když to stejně nikdo nepoužívá... Naštěstí se našlo jen málo magorů, co si myslej, že jim se nemůže nic stát a valej to jak šílený, zatím co my, normálně myslící, přizpůsobujem jízdu stavu a povaze vozovky...
Dorazila jsem domu kolem šestý, odjížděly jsme v devět ráno... Jindy bych padla na hubu a to bych mohla být jen jako spolujezdec, ale byl to ten superdobrej den a já se cítila fajnově. Na zápraží mě přívitaly kočky, seděly na parapetech a pod střechou, aby na ně nepršelo. Chlupina nebyla čtyři dny doma a najednou se producíruje před barákem, břicho plný koťat skoro tahá po zemi a řve na mě stylem: "Kde se courááááš, máám hláád!". A vůbec držkovala, až to nebylo hezký. Tak jí povídám, že se jen převlíknu a hned jí něco dám. Zdenek mezitim vynosil nákup a odešel na pivko. Já se převlíkla, šla je nakrmit, pak si udělala čaj a sedla k počítači. Kolem půl devátý dorazil Zdenek zpět z hospody a povídá: "Tys těm kočkám ještě nic nedala? Chlupina řve za dveřma jak blázen." Přes naše krásný zabedněný okna nebylo nic slyšet a tak jsem se tam šla podívat. Sotva jsem otevřela dveře, Chlupina řvala jak tur, to nebylo hlady, tahle frekvence rozhodně ne. Klekám na kolena, koukám co s ní je a hle, kotě na půl cesty ven...asi se seklo, říkám si...I přesto, že do domu kočky přístup nemají, Zdenek povídá ať jí teda vezmu dovnitř a podívám se co a jak...
Jak kdyby přesně na to ta potvora čekala, venku lilo, byla zima a ona prostě svoje dětičky chtěla přivést na svět pěkně v teplíčku a suchu. Né že by ve stodole nebyly hromady sena a spousty místa, ale Chlupina měla jasno, rodit se bude doma a basta! Sotva jsme jí naznačili, že může dovnitř, vhopkala na psí pelech a v klidu dotlačila druhou půlku koťátka ven...Mnoo v klidu to až tak nebylo, šokovaně jsme sledovali stahy a když přišel ten nejsilnější a ona tlačila, řvala stejně jako ženský. Během dvou hodin nám tu povila pět krásných koťátek, jedno voko nezůstalo suchý. Opička okázale ignorovala všechno co se kočky týkalo, ona se s kočkama teda zahazovat nehodlá, baronka naše... ale Bizon, ten z toho byl úplně vedle. Byl ukrutně zvědavej a natěšenej, pořád chtěl očuchávat a koukat. Nakonec si lehnul vedle na zem a zíral na ně jak na televizi s radostným výrazem plným očekávání. Kočka byla úplne v klidu, byla to naprostá idylka...
Zdenek i já jsme to celé sledovali jako zjevení. My, oba z města, jsme u žádného porodu nikdy nebyli. Příroda je opravdu mocná čarodějka a má to vychytaný fakt se vším všudy. Bylo bájo vidět, jak kočka přesně ví, co má dělat...jak pečlivě očišťuje koťátka... ukusuje pupeční šňůru... žere placentu (to je teda, přírodo, krapet ekl)... koťátka neomylně hledaj v chlupech struky a hned sajou, no mazec. Měla jsem v ruce foťák a nafotila jsem jen pár mizerných fotek, protože jsem si to chtěla užít a ne jen zírat na displej foťáku. Mám to všechno zaznamenané v hlavě a moc krásně!
Dali jsme Chlupině vedle pelechu vystlanou bedýnku a ona do ní koťátka během noci přestěhovala. Celou noc se od nich nehnula, během dopoledne chtěla pustit ven a já jsem pak dělala celý den dveřníka, protože furt courala sem a tam, tak jsme jí nakonec odstěhovali i s bedýnkou do sena ve stodole. Nejdřív vypadala naštvaně, ale pak zjisitla, že to tam má lepší než tady doma a spokojeně se tam s nima uvelebila. Jsem moc ráda, že jsem u toho mohla být, bylo to bájo. Pořád se dějou báječné věci. Ještě mám jednu novinku, ale o tom až příště, dnes jsem napsala už dost ;-)
