24.den
Nějak mi dochází slova. Jsem dnes 24.den v nemocnici. Prakticky celých 24 dní je horko, vlhko a často i dusno. Poslední blog jsem psala v celkem optimistické náladě zlepšení, kdy jsem čekala, že se po čtrnácti dnech zbalím a pofrčím domu. Bohužel desátý den se ukázalo, že antibiotika nezabírají jak mají, a tak jsem dostala ještě jedny navíc k těm, co jsem už brala. Takže místo toho, abych se těšila domu, jsem mohla začít odpočítávat dalších minimálně deset dní.
Ono by se to i dalo, co už se dá dělat, ale musím říct, že mě to teda docela srazilo na kolena. Nejen že bylo stále horko, ale ty bonusová antibiotika (Chloramfenikol), jsou teda vopravdu pekelnej jed! Lidi, mě bylo tak zle. Zmizely mi sliny z pusy, úplně… takový sucho,to snad můžou mít jen ti nebožáci, co umíraj žízní na poušti. Točila se mi hlava, připadala jsem si jako připitá, občas jsem zvracela a neustále mě bolel žaludek. Vždy, sotva jsem se trošku sebrala, objevila se sestřička s kapačkou a jelo se na novo. Každých šest hodin jed do těla. Deset dní jsem užívala tři různá antibiotika v časech 6-6-8-12-14-18-20-22-24. Celou dobu mi bylo špatně, byla jsem strašně unavená, jak jsem měla stále kapačky, tak jsem se ani nevyspala, upínala jsem se k tomu, že pan doktor řekl, po deseti dnech Chloramfenikolu půjdete domů… Devátý den mi začalo být špatně ještě i jinak než z té chemie, desátý den ráno jsem se vzbudila a věděla, že domu teda rozhodně jít nemůžu…
Ukázalo se, že laboratorně to nevypadá až tak špatně, CRP jsem měla 31 a pan doktor Fila povídá, že kdyby mi bylo dobře, pustil by mě i s tou hodnotou domu, protože v mém stavu už asi nemůžeme očekávat, že se budu dostávat k nějak závratně nízkým číslům. Nicméně když mi není dobře, nechá mě tady a dostanu další, tentokrát jiná antibiotika. Nebrečela jsem, měla jsem v hlavě úplný prázdno. Neřikám, že mi to nebylo líto, ale řikala jsem si, že se nedá nic dělat. Dvacátý první den v nemocnici se dozvim, že tu budu dalších minimálně deset dní a ani slzu neuronim. No už jsem fakt tvrdá holka, nebrečela jsem, ani Zdenkovi, ani mamce do telefonu a řikala si, že už to nějak vydržim. Musim, jenže…
Probudila jsem se ve čtyři ráno a vůbec se nemohla nadechnout ani vydechnout, saturace kyslíkem byla na 84%, bylo mi špatně a měla jsem strašnej strach. Snažila jsem se uklidnit a dýchat tak, abych to nějak prodýchala…nešlo to. Kolem šesté zas začalo srdeční rodeo 140/min, bylo to fakt příšerný. Vůbec jsem nevěděla co se děje, i přesto, že teď ležim na JIP, tak to tady nikdo moc neřešil. Tady jsou zvyklý na mnohem horší případy, a když mi saturace lítaly kolem 90%, berou to tu jako běžnou normu, spíš jako tak, že jsem zdravá. Vlastně se jim ani nedivim, mám na pokoji paní a ta má saturace kolem 83% stále.
No a ta tvrdá holka, která včera neuronila ani slzu, tady řvala jak želva a bála se, že je to začátek konce. Nejčernější z černých scénářů zahlcovaly mojí mysl, slzy jak hrachy tekly z očí a naprostý zoufalství. Vážně hrůza. Volala jsem Zdenkovi, sotva dýchala, plakala…volala jsem mamce, sotva dýchala, plakala (já)… Pak jsem se tady proklínala, proč jim to dělám, proč je tak tejrám! Berta (chlupatá želva) se na mě trapně tlemila svým trvalým vyšitým úsměvem a mně prostě bylo děsně, jak fyzicky, tak psychicky. Když člověk nemůže dejchat, to je asi jedna z nejhorších věcí co může bejt…
Kolem půl desáté dorazil pak doktor Fila na vizitu, když mě viděl, byl překvapen, jak mi je blbě. Dal mi půlku zázračné pilulky, která mi během hodiny a půl srdce úplně uklidnila. Přišla taky rehabilitační a uvolnila trochu dýchací svaly a mně se lehce ulevilo. Odpoledne jsem si po asi dvou letech poprvé mohla udělat inhalaci, aniž bych měla pocit, že u toho omdlím. Prášky na srdce ho udržely v rozumném tepu a já se kvalitně vykašlala a udělalo se podstatně líp. Těsně po inhalaci přišla Jana z Klubu a přivedla mě na jiné myšlenky, vystřídala se tu s ní psycholožka a zároveň kamarádka Pavla. Měla jsem ještě slzy v očích, a povídám jí : „Dneska tady brečim s Tebou, zejtra tady budu brečet se Zdenkem a v sobotu s mamkou…“ Ona soustrastně pokývala hlavou a popřála aby mi bylo líp. No a v zítřejší ráno jsem se vzbudila a bylo mi DOBŘE! Nechápu to, takový zvraty. Jeden den se cítím jak v posledním tažení a druhý den mi skoro nic není.
Ráno mi dělali odběry, já si tu vesele s chutí snídala. Nevěřila bych nikdy tomu, že mi může bejt tak dobře, když mi bylo včera tak strašně zle… pan doktor Fila taky kroutil hlavou nad tím, jak lítám z extrému do extrému. Když přišly výsledky odběrů, kroutil hlavou ještě víc. CRP 120 no teda! To není možný… Když mi je blbě, malé číslo a když mi je dobře, číslo velké. Prý to musí být doběh, CRP nestoupává až 48 hodin, tak to byl zřejmě doběh toho, jak mi bylo špatně. Rentgen vypadá dobře, tak je to snad na dobré cestě.
Jsem už z toho ze všeho tady strašně unavená, 24 dní a ještě minimálně 6 mám před sebou, a to jen když všechno půjde naprosto ideálně. Úplně se v to už bojím i doufat, v poslední dobou se mi vůbec nedaří. Moc bych chtěla domů, mám v sobě takovou trýznivou žízeň po domově, ten strašný pocit, který jsem měla ve čtvrtek, ve mně vyvolal podivný strach, že už se domu nepodívám. Vím, namítáte, neházej flintu do žita, nevzdávej to. Ani jedno nedělám, ale nejednou jsem byla svědkem toho, jaký kalup to umí vzít. To že mi teď dva dny je dobře neznamená, že mi tak bude i nadále. Do podvědomí si sunu, že mi je dobře, že půjdu brzo domu, ale stejně se pochyb zbavit nedokážu. Už toho hodně vím, už jsem to mockrát zažila. Daň za to, že jsem měla a mám přátele s CF...
Domove, sladký vzdálený domove. Slyším Tvé volání, mé srdce je stále u Tebe, Zdenka, Opičky a Bizonka, divokých kočiček, postele, koupelny, zahrádky…Toužím po tichu, tmě a spaní až do oběda. Schází mi něžnosti a handrkování se Zdenkem, chrochtání Opičky a její věčný hlad, Bizoní chlupy, jeho hlava v mém klíně, kávička s Majdou, chybí mi soukromí, možnost spát s holým zadkem, rozhodování kdy a co budu jíst, chybí mi toustovač, česnek, čaj, francouzská hořčice, bylinky, jídlo co vypadá a chutná jako jídlo, pleťový mlíko, uchošťoury, zvětšovací zrcadlo, škabka na paty, okno na záchodě... VŠECHNO …. Chci domu, domu, domu….