Bičuju se
Celý den se mi honí hlavou, co veselého sem dnes napíšu a zaboha nemůžu na nic přijít. :D Ne že by se mi neděly vtipné a veselé věci, ale prostě dneska nemám vůbec inspiraci. Nemám žádnou depku nebo tak, to ne, ale poručit si o čem budu psát, vůbec nejde. Vždycky si sednu a tak nějak to přijde samo. Kdyby mi to takhle samo chodilo, i co se uklízení týče, tak to bych byla ták spokojená a Zdenek nejspíš ještě víc.
Jsem od přírody lenoch (už jsem zmiňovala) a i když mám ráda uklizeno, málokdy se k tomu vybičuju a co jsem na kyslíku, musím se bičovat opravdu VELICE silně. Je to hrůza se mnou, kolikrát se stydím i otevřít dveře neohlášené návštěvě. Všude po podlaze se válí chomáče psích chlupů, ne nadarmo se Zdenek rozčiluje, že sem Bizona pouštím. I když zametu, druhý den je to naprosto stejné jako kdybych nezametla. Sakra kde se na tom psovi všechny ty chlupy berou? Dřív jsem to měla zametené raz dva. Dneska to byla akce na hodinu, třikrát máchnu rukou s koštětem a musim se zastavit a po pár sériích i sednout. Z kraje "nové éry" jsem tuto činnost nechávala na Zdenkovi, ale když měl pak nějaké řeči na psa v domě, přišla jsem o argument : "Ty to uklízet nebudeš!" a začala se zase snažit sama.
Já bych kolikrát tak uklízela, ale prostě na to nemám sílu. Plánovala jsem si ráno, co všechno udělám, měla jsem uklízecí náladu, která chodí velmi zřídka. Řikám si, musíš začít od podlahy... Podlahou jsem začla a zároveň i skončila. Po hodině zpocená jako v sauně, jsem se vysprchovala, plácla s sebou na gauč a proležela celé odpoledne. V nějaký pěkný gamesce by můj ukazatel energie ležel hodně dlouho na nule. Pro mě zametání je jak pro jiného skládání uhlí. Ještěže jsem měla vařeno od včera, jinak bysme si dneska leda ohřívali párky. Ale co, párky jsou občas taky moc fajn a hranolky z trouby s volským vokem ještě lepší. A když do tatarky přikrájím okurky tak to máme i se zeleninou. :D
Jak se o CéeFácích říká, že mají problémy s prospíváním, tak to nikdy nebyl můj problém. Vždycky jsem byla štíhlá, ale nikdy ne hubená. U CF je trochu výhoda, že člověk může splácat pátý přes devátý a ve většině případů nepřibírá nijak extra. Neznám nikoho s CF kdo by byl vyloženě obézní, pár děvčat o sobě tvrdí, že jsou oplácané, ale většina z nás je štíhlých až hubených. Já jsem vlastně hubená taky byla, kolem 25 let jsem začala neprospívat a hubnout, bývalo mi špatně a jak už to tak chodí, všichni lékaři moje zažívací problémy sváděli na CF. Trvalo prakticky několik let než se ukázalo, že se mi k základní diagnoze přidala ješte celiakie. Byla jsem ten poslední rok než se na to přišlo úplně na dně, stále mi bylo zle, stále jsem hubla, až jsem měla 44 kilo (z mých obvyklých 55) a několik měsíců v kuse průjem. Jaká obrovská úleva to pro mě byla, když se ukázalo, že je to celiakie a mé dlouhotrvající zažívací problémy vyřeší bezlepková dieta. Osobně nechápu, proč jsem se dočítala na různých fórech pro celiaky, jak se zhroutili po diagnóze a jak je to hrozné, že nemohou jíst pečivo atd. Já byla tak spokojená, že mi konečně neni zle a přibírám...a přibrala jsem hodně, za rok na dietě jsem vážila o 20 kilo víc. S dietou jsem se natolik sžila, že mi vlastně nepřipadá, že bych nějakou dietu držela.
Takže vlastně všechno zlý je k něčemu dobrý, když má člověk CF tak ho jen tak něco nerozhází. Jsem otrlá a neřešim prkotiny jako je bezlepková dieta...a nejen to, nešťourám se zbytečne v problémech, neřešim celkově blbosti. Když kolikrát slyším, co za nesmysly řeší lidi kolem mě, fakt nestačím zírat, ale rozumim jim, já bych je asi taky řešila, kdybych byla zdravá.