Část mého srdce
Nakonec jsem se z toho tedy vylízala, trvalo to docela dlouho, ještě šestý den na antibiotikách mi bylo špatně a pomalu jsem balila do Motola. Ze dne na den se to zlomilo a je mi líp. Je mi vlastně úplně dobře, jen ta pekárna venku by mohla vypnout a bylo by to vůbec super. Včera i dnes jsem v tom horku hodně vzpomínala na Chorvatsko....
Chorvatsko - země mého srdce. Jestli fakt funguje reinkarnace, musela jsem v několika svých minulých životech žít v Chorvatsku a doufám, že i v životech budoucích se tam vrátím. Já to tam miluju, už jak jsem přijela poprvé do té překrásné země, tak jsem cítila - tady jsem DOMA! Jak překročím chorvatské hranice, už to cítím, čím víc se blížím směrem k moři je to lepší a lepší. Stavit se na kafíčko u dálnice, objednat ho chorvatsky, skočit do auta a pokračovat dál....Vyjet z dálničního tunelu Sveti rok, do auta se opře Bura a otevře se nádherný první pohled na moře, srdce se mi rozbuší v hrudi...aaaaaaaa jsem tu.
Spousta lidí nad Chorvatskem ohrnuje nos, dlouho jsem to nechápala. První dovolená strávená v jižní Dalmácii na poloostrově Pelješac mě natolik uchvátila, že jsem věděla, kam se budu několik let s radostí vracet. Je tam nádherně, hory za zády, třpytivě modré moře, málo turistů a spousta místních. Je super na dovolené vidět místní staré vrásčité "dědky" sedící před kavárnami, chodit do pekárničky, kde už třetí den nemusíte říkat co si dáte, protože vás znají. Projíždět Pelješac autem, stoupat a klesat po serpentinách lemujících horu Sveti Ilija, vidět nové a nové výhledy a panoramata, pařit v Crvenem jabuku v Trpanji, na pláži v Lovišti sbírat ty nejkrásnější pruhované a barevné oblázky ,koupit si víno v Potomje u Indijana, pochutnat si na výborném obědě ve Stonu, nacházet úplně opuštěné zátoky s vodou tak průzračnou, že se člověk nebojí i napít, chuť pršutu k snídani, nejlepší zmrzlina v Orebiči u přístavu....i po roce, když jsem do zmrzlinárny vešla, okatý maník volal: "Aaaa jedan Limun za vas!" (Aaa jednu citronovou pro vás!). Nechápala jsem, jak si mě může pamatovat, je pravda, že jsem před rokem 14 dní dvakrát denně chodila na jedan limun, ale i tak. A pak člověk nemá mít pocit, že je tam doma.
Nechuť spousty lidí k Chorvatsku pramení z toho, že jezdí do destinací typu Makarská a podobně, tam se mezi davy čechů plácají na přeplněných plážích, z místích lidí ani z atmosféry nanesáknou vůbec nic. Všude jen stánky se šmuky a atrakce pro turisty, nepořádek a davy lidí. Jednu takovou dovolenou jsme strávili ve Vodici, jeli jsme s kamarády, kvůli jejich chlapečkovi jsme se rozhodli nevážit tu dalekou cestu až na jih a díky téhle dovolené jsem pochopila ten úžas v očích spousty lidí, když se rozplývám nad Chorvatskem. Kdyby moje první dovolená byla v těchto místech, už bych tam asi znovu jet nechtěla. Jsem strašně ráda za to, že nás tehdy Monča na Pelješac dotáhla, byť je to celkem daleko, rozhodně to stojí za to. Mrzí mě, že jsme to loni na dámské jízdě odpískaly a nedojely až tam, sice to byla moc prima dovolená, ale nebylo to ono. Naštěstí jsme natrefily na skoro opuštěné místo, takže davům jsme se vyhnuly, ale panoramata, kafíčko a zmrzlinka tam teda takový nebyly ani trochu!
Dnes jsem v tom horku seděla před domem, zavřela oči a byla tam. Slyšela jsem šplouchání moře, cítila vůni bijele kavy na stolku, slaboučké prskání bublinek v minerálce Studenac... Zabalená do plážového šátku, pokrytá krystalky soli, spokojená šťastná...doma.... Miluju tu zemi, miluju ty lidi, jejich krásný jazyk, kávu, jídlo, zmrzlinu, moře....pevně doufám, že se tam ještě někdy podívám (ne jen můj popel, což jsem si vymohla v poslední vůli :-D ).... Fakt bych byla strašně, strašně moc ráda!