Cesta a auto
Tak jsem minulé úterý vyrazila vstříc novým zážitkům asistovat do Litvínova u porodu Lexinky. Už cesta vážně stála za to. Povodně ničily půl republiky, ale říkala jsem si, že mě to snad cestou nezasáhne. Zodpovědně jsem před vyjetím zkontrolovala všechny dopravní servery, v autě naladila dopravní zpravodajsví Radiožurnálu a s představou, že mám vše pod kontrolou jsem vyjela.
Celou cestu v rádiu každých 15 minut informovali, kde je jaká silnice třetí třídy z Horní do Dolní zavřená, kde voda zatopila jakou ulici v Děčíně. O dálnici D8 ani slovo, nic netušíc jsem lízla Prahu a vjela na dálnici abych se na 6. kilometru stojíc v koloně dozvěděla z rádia, že je na 15. kilometru podemletý most a kolona tak na dvě tři hodiny …minimálně… Po hodině popojíždění jsem dojela k ceduli exit 9 vzdálen 1500 metrů, na drzovku jsem vjela do odstavného pruhu a valila na sjezd z dálnice s myšlenkou vrátit se do Prahy a přejet tam. Policajti na exitu 9 sice trochu čuměli,když jsem se tam přihasila odstavným pruhem, ale když viděli hadici v nose, mávli rukou a nechali mě jet na rozdíl od dalších aut co mě následovala.
Vrátila jsem se do Prahy, po okruhu jí spodem objela, sjela kam úplně nechtěla, ale tunelem Mrázovka to vrzla nahoru a valila kolem letiště po R7 do Litvínova, ujela jsem sice skoro o 100 km více, jela dvě a půl hodiny déle než jsem zvyklá, ale dorazila jsem v pořádku do maminčiny náruče. Z dálnice jsem sjela v půl šesté a teprve kolem osmé v rádiu hlásili, že silničáři demontovali svodidla a pustili provoz protisměrem. Ty lidi tam museli být štěstím bez sebe! Říkala jsem si, jak je fajn, že mám náhradní bombičku, člověk vážně nikdy neví kde uvízne.
Myslela jsem si, že tímto incidentem mám jobovky týkající se auta a cesty vyřešený, ale ukázalo se, že čert neřekl ještě poslední slovo… To na mě vybalil (DOUFÁM) včera. Jedu od Nadi k mamce, kyslíku v bombičce jen tak tak a nejednou rána do podlahy a nejde točit volantem. V tu chvíli mi došel kyslík. Vylezu z auta, sotva dýchám, naštěstí mám v kufru náhradní bombičku. Prší a kolem auta se na mokré silnici dělají duhová kola, nemusim bejt žádnej myslitel aby mi došlo, že něco ruplo v posilovači řízení a teče z toho olej. Chce se mi řvát, že to snad není možný tohle! Nakonec vytáčím Naďky číslo a doufám, že její přítel Radek dokáže přijít na to co se stalo a případně to i opravit, protože bez posilovače domu fakt nedojedu.
Radek přišel, obětavě i přes déšť. Z kontajneru na papír vytáhl karton a zalehl pod auto. Praskla nějaká tlaková hadice, prý to zatím nevypadá na katastrofický scénář, který obsahuje výměnu celého serva což je oprava za spoustu peněz! Tak opravdu doufám, že se drama konat nebude.
…
Díky troše štěstí a Radkově šikovnosti se oprava zvládla stylem, co nemám to vyrobím a auto už je zase v cajku. Jsem mu strašně vděčná: „Radku ještě jednou díky!“. Kdyby taky byl nějakej kutil, kterej by pošteloval ty mý rozbitý vnitřní součástky vůbec bych se nezlobila :-)