Dejte mi čas
Budu si muset pořídit diktafon a nosit ho u sebe. Tolikrát jsem na zahradě, v posteli, na záchodě měla v hlavě tolik myšlenek a psala v hlavě věty do blogu... pak přijdu k počítači, sedim tady a žádná z těch vět v hlavě neni a dokonce si ani za boha nedokážu vzpomenout o čem jsem to vlastně chtěla psát. Jednou jsem četla rozhovor s Carlou Bruni-Sakrozy, ve kterém psala o tom, jak má doma i v kabelce diktafon, aby si mohla myšlenky nahrávat. Tenkrát jsem si říkala, co blbne a teď už to vím! (až teď jsem si uvědomila, že to vlastně můžu namlouvat do mobilu, to jsem ale...)
Byla jsem 4.dubna na kontrole v Motole, beru teď antibiotika prakticky bez přestávky. Měsíc jedny a další měsíc dvoje dohromady, točíme jen ty co mi alespoň trochu zabírají. Když jsem jela do Motola, necítila jsem se dobře, byla jsem unavená po návštěvě mamky a srdíčko se mi rozbláznilo jako vždycky. Dobírala jsem zrovna Biseptol, tak jsem ho jen toha 4.dubna vyměnila za Doxybene s Ciprinolem. Pár dní to trvalo, než to zabralo, ale pak jsem se rozjela na nějaký akčnejší vlně. Pořád se něco dělo, jezdili jsme po nákupech, sháněli dlaždičky. Bylo pěkně tak nastaly jarní rituály vyčesávání Bizona, stříhání Opičky, tahání stovek klíšťat z koček.
Taky jsem byla dvakrát v restauraci na obědě, ono se to zdá jako běžná věc, ale my moc často nechodíme... Na hotovky já nikam nemůžu kvůli lepku a chodit na steaky často taky nejde. A když chcem jít na něco fakt moc dobrýho, tak do Casa de Piedra v Jičíně! Luxusní záležitost tahle mexická restaurace. Každej kdo budete mít cestu do Jičína, koukejte se tam stavit, nebo budete vážně litovat. Tam se člověk cpe až má boule za ušima, tentokrát jsem se tam cpala jednou s Majdou a jednou se Zdenkem. Už jsem tam byla mockrát a nikdy se mi nestalo, že by jídlo stálo za prd. Pořád stejná vysoká kvalita, čerstvé ingredience, výborná obsluha, super prostředí! (neee, vážně mi neplatěj mi za reklamu)
Trošku mi chybí inspirace k tomu co psát, zdá se mi, že se to dost opakuje a nevím, jestli to nebude nudit. Taky jsem se asi zalekla toho, jak moc se tady odhaluju. Začalo mi psát spousta lidí a já si najednou uvědomila, kdo všechno vlastně blog čte nebo číst může. Psala jsem tady dřív, že budu odhalovat věci z minulosti a najednou mi připadá, že už o sobě nechci psát vůbec nic. Nevim co mě to popadlo, ale připadám si najednou nějaká zranitelná, bezmocná...
Chvilku jsem přemýšlela o tom, že blog zruším úplně, ale to neudělám. Jen se s tim musim sama v sobě poprat a srovnat si to. Hodně lidí mi píše, jak moc jim čtení blogu pomáhá a to mě těší. Proto jsem s tím vlastně začala a taky jsem chtěla mít pocit, že ne světě nechám nějakou stopu. Zezačátku jsem aspirovala na to, že z mého psaní vznikne kniha, ale teď po roce vidím, že asi těžko. Nejsem schopná psát ani jednou za týden a napsat knihu znamená sedět a psát denně. A to já, královna všech lenochů, zřejmě nedokážu. Doufám, že těma pauzama nepřijdu o čtenáře. Snad ne! Dejte mi prosím čas, já se zase rozjedu a budu psát. Jen trošku času jo?!