Den na standartu
5:42 otevírají se dveře od pokoje. Po tmě a po špičkách přichází Viky ukrajinská paní z kuchyňky. Potichu jak myška sbírá termosky na čaj, omyje je a přinese zas plné. Dělá tu už roky, je to moc milá ženská. Za tu dobu co se známe o sobě mnohé víme. Má na Ukrajině dceru a vnučku, posílají jim tam s manželem peníze. Události posledních dní jí vykreslily tmavé kruhy pod očima.
5:59 Dobré ráno! Světla se rozsvítí a do pokoje naběhnou dvě sanitářky, za halasného hovoru nás vyhánějí z postelí, které musí ustlat. Nevadí, že si do nich pak hned lehneme, udělat se to MUSÍ! Snad jedinou omluvou od nuceného vstávání je horečka, případně smrt. "Běžte se umejt!" mudruje sanitářka, jedinej můj pohled jí dá jasně najevo, kam jí posílám a že se mýt teď fakt nepůjdu. Rituálně naklepe polštář a já sebou vztekle praštím zpátky do postele. Tohle nikdy nepochopim, proč se nemůžou lidi v nemocnici normálně vyspat!
6:10 sotva oči zavřu a znovu začnu zabírat, přijde sestra s kapačkou. Připojí a jde. Snažím se znova usnout, ale moc se nedaří. Oddělení začíná žít...
6:30 paní na posteli v rohu přišla sestra odebrat krev, rakovina je opravdu hnusná nemoc, strašně hnusná!
6:35 odběry dorazily i k mojí posteli, hladina antibiotik se musí zkontrolovat. Ještě dvakrát mě to dneska čeká, ach jo. Moje mizerný žíly chci chránit na kanyly. Nechci zase centrál do třísla, nee! Tenhle odběr byl na druhý pokus...
6:47 přichází paní doktorka, měla noční službu. Udělá rychlou vizitu a půjde domů spát. Mrkne na mě: "Něco nového?" "Nic." "Tak nashle."
7:15 Viky roznáší snídaně všem k posteli. Vytáhne se ze stolku deska co slouží jako stolek. Jestli si někdo myslí, že budu snídat v době, kdy mám doma ještě půlnoc, tak se zatraceně mýlí! Můj biorytmus běží úplně mimo místní program... CHCI SPÁT!!!
8:00 další kapačka, kanyla už začíná pěkně bolet. To toho teda moc nevydržela, zatím to tam kape, dělám, že si červeného fleku kolem nevšímám. Hodinu po dokapání se mám hlásit, bude další odběr hladiny...
8:10 léky. Do pokoje přijde sestra s pojízdnou lékárnou. Připraví léky pro paní v rohu, donese jí je. Podá skleničku, upraví postel, odnese zbytky od snídaně. Desinfekci na ruce, co má pověšenou na kraji svého vozíku ignoruje a začíná připravovat léky pro mě. Ozvu se, nelíbí se jí to. Mně se taky nelíbí, když rukama otlapkanýma jiným člověkem připravuje léky, které mám polykat...
8:20 jdu se teda umejt. Společná koupelna s druhým pokojem. Na dvě umyvadla a jeden záchod a sprchu - 6 až 8 lidí. Příšerně mě to tam ekluje...Záchod je neustále počůraný ze všech stran i na zemi (často někdo sbírá moč a močí do kelímku), v umyvadlech jsou baterie tak pitomé, že voda teče přímo do odpadu. Odpad nevypadá jako u nás doma, ale je to hluboká tmavá díra. Dřív se do ní dávaly chlorové tablety, proč už tomu tak není, nechápu.... Proud vody je asi 2 centimetry od stěny umyvadla, takže se pořádně nedají umýt ani ruce. Sklonit obličej k umytí, ihnaluju aerosol přímo z odpadu. Hnus! Mám plastové víčko, které přes odpad dávám, voda teče na něj a pak až odtéká do odpadu. Kolikrát slyším, lidi v koupelně kašlat a odplivávát. V těch odpadech musí být spousta chuťovek. Brrr!
8:30 tlaky a měření saturace. Sanitářka přijde s tonometrem a z kapsy vytáhne oximetr na prst. Vyžaduju jeho desinfekci, přeci jen ho mělo na prstě celé oddělení. Vyvolá to u ní upřímný úžas, stejně jako to, když jí řeknu, že podle standartu na oddělení by ten oximetr měla desinfikovat po každém pacientovi. Myslím, že něco takového slyšela poprvé v životě. Není se čemu divit, že nemocniční infekce jsou opravdu velký problém...
9:15 hlásím se na odběr. Sestra se tváří neradostně, moje žíly jsou tak vyhlášený, že se jí ani trošku nedivim. Přinese si propriety, rozloží po posteli a jdeme na to. Na druhý pokus, tralaala. Ruka se začíná vybarvovat.
9:36 nová spolubydlící. Na vozíčku přivezou novou paní na prostřední postel. Má barvu jak opravdu zralá švestka i přesto, že má v nose kyslík. Snažím se být milá, mám pocit, že to potřebuje. A za to další dvě a půl hodiny poslouchám litánii: "Jé tady je to pěkný a televize, pani koukáte na Růžovku a Cesty domu? Prostřeno?...kolik je let doktorce a kolik vám? No to jste jak můj syn, ale to je chudák, on je instalatér víte, ale má nemocný záda...No copak vy, vy to dobře snášíte, ale co já chudák na tom kyslíku...Panebože co jsme komu udělali, že musí naše rodina tahle trpět.Já syn, dcéra taky marod!...Vy máte důchod? No to máte dobrý...Kde bydlíte? Já na vesnici, maličký, v domě a ložnici máme v patře, jak já tam chudák trpim, než tam vyjdu...No takhle jsem si to teda nepředstavovala ten život, kamarádky cestujou a já chudák....bla bla bla." Jakákoli záminka je využita k hovoru, i přesto, že dávám najevo, že už se bavit nechci, vodopád slov neustává. Pani nemůže dýchat, je modrá, ale nebrání jí to v tom stále mluvit. Je tu na předtransplantačních vyšetřeních a je to ten největší chudák na světě. Neobměkční jí ani to, že já na transplantaci nejspíš nepůjdu. Chudák je tu ona. Nechávám to tak.
10:00 mám hlad, konečně snídám. Jogurt, sušenku a dva čaje s medem.
10:12 sotva dojím, přijde paní doktorka, učitelka s hloučkem anglicky mluvících mediků, ptá jse jestli jim věnuju chvilku. Proč ne, příjemných 10 minut konverzace v angličtině. Výborně rozumím, ale nechápu proč oni nerozumí mně :-D
10:30 konečně taky inhaluju a rehabilituju.
11:25 oběd. Nechápu, proč tu oběd dávají tak brzo. I přesto, že ho Viky hned roznáší, jídlo je skoro studený. V jídelně je mikrovlnka, ale jídlo je stejně nepoživatelný, tak proč ho ještě ohřívat. (Zapamatovat si, nedávat si tady krůtu!)
11:40 ukládám se k polednímu klidu. Sotva usnu, někdo sem vtrhne. Bez klepání...klepe jen málokdo. Běžné je vzít za kliku, rozrazit dveře a vtrhnout sem. Asi bych se neměla divit, že se tu nedesinfikuje, když tu někomu chybí i základy slušného chování... Víte, že nejsem nějakej desinfekční magor, že to neprožívám, ale tady na plicním v semeništi bacilů, bych nejradši kolem sebe v pravidelných intervalech rozstřikovala savo!
12:02 sotva jsem zabrala, opět dveře. Polední léky a kapačka pro paní v rohu. Já nemám nic, ráda bych spala, ale jak usnu, někdo přijde.
12:45 opět budíček, oči mě pálí. Přišel Marek na rehabilitaci, jsem ráda, potřebuju uvolnit svaly kolem hrudníku. S Markem je to fajn, zasmějem se, pokecáme.
13:10-17:00 střídavě se snažím spát, čtu a inhaluju, stále někdo vstupuje do pokoje. Není snad 20 minut, aby sem někdo nevešel. Mnohokrát úplně bez příčiny vstoupí sanitářka, koukne na nás a odejde. Zřejmě jí to dává pocit důležitosti... Mezitím ve 14:00 kapačka antibiotik. Flek kolem kanyly se zvětšuje...
17:00 hlásím se na poslední odběr. Tentokrát to vychází až na počtvrté, au au au. Dnes tři odběry a 8 vpichů. Není to nešikovností seseter, ale ty žíly... A to mě začíná ta kanyla už i bolet...
17:06 večeře. Od oběda uplynula celkem dlouhá doba, mám hlad. Rybičková pomazánka je moc dobrá, ale nezasytí. Ještě že přijde Majda s večěří (drahoušek).
17:45 přichází Majda, slunce ;-) V ruce tašku s proviantem, v baťůžku dvě vařená jídla. Jedno na teď, druhé na zítra. Já jí nemít, tak fakt nevim... Chvíli plkáme na pokoji a pak jdeme dolu do vstupní haly na kafe. Kiosek, co byl dole v provozu je zavřený. Ne jenom teď večer, ale úplně. Provozovatel skončil a je to. V celém pavilonu není nic jiného než automat na kafe a nejbližší kantýna je 5 minut pěšky. Pro pacienty plicního, z nichž jsou mnozí odkázáni na kyslík je to opravdu velký problém. Bez návštěv nemají nic!
18:45 Majda odchází a já zjišťuju, že mi někdo ukradl ze společné lednice bezlaktózové jogurty. Kéž mu upadnou obě ruce a je mu z nich pekelně blbě! To by mě fakt čert vzal! Nadávám sprostě v duchu i nahlas, ale co si pomůžu, jogurty jsou pryč...
19:00 inhalace a rehabilitace. Těším se až půjdu spát. Mám ještě v deset kapačku a paní v rohu až ve dvanáct, pak snad bude do rána klid. V televizi jede Ulice a paní chudák se těší na Cesty domů. Na cesty domů se těším taky, ale to ještě pár dní bude trvat...
20:20 za neustálého přemlouvání sebe samé jdu do koupelny spáchat hygienu. Nejradši bych se celý pobyt nemyla a nevylučovala! Při té příležitosti umeju nástavce od inhalátoru i rehabilitační pomůcky a nacpu je do sterilizátoru.
21:00 ležím v posteli v noční košili a najednou se mi spát nechce. Surfuju po netu, foukám ještě do flutteru.
22:06 kapačka. Proplach před ní krutě štípe, ale jde to tam. Kape opravdu pomalu. Zapínám si seriál Terapie co mám v noťasu a koukám, po hodině, ještě nemám dokapáno. Rozsvěcuju světlo a najednou vidím, že mi to asi jde celou dobu vedle žíly. Ruku mám jak balon a to jsem nic necítíla! Sakra!!! Kapačky je ještě půlka, tak zvoním na sestru, že mi bude muset píchnout kanylu novou. Mé obavy o problematickém napíchnutí a spoustě vpichů zažene noční sestra zkušeným vbodnutím na místo určení...na první dobrou! Dokape zbytek a chystám se k spánku.
23:56 paní v rohu dostává svou kapačku, už asi po dvacáté prosí o něco na bolest. Celý den zoufale vzdychá a naříká, léky co jí dávají nezabírají. Sestra se vrací s tabletkou... Usínám se špunty v uších..
02:15 probudí mě světlo, paní má bolesti. Pláče a naříká, sestra jí řekne, že léky dostala a nic jiného zatím dostat nemůže.
03:37 zas nespím, paní nespí bolestí. Hledá cosi ve stolku, vzbudila mě i přes špunty...Usínám za dobu...
05:33 Viky přišla pro termosku.......
V mezidobí neustále bombardována historkama od paní chudáka o tom jak je strašnej chudák... paní v rohu sténá a naříká dva dny, než jí konečně dají účinné léky na bolest (morfium)....Permanentní spánkový dluh se nedá dohnat dvaceti minutovým zemdlením přes den....Opravdu doufám, že další noci budou klidnější a urvu si alespoň pět hodin spánku v kuse. Jsem zvyklá spát osm-deset hodin v kuse. Tady si stále připadám jak v nějakém polokomatu. Oči mě pálí, furt bych spala, ale pokaždé když usnu, tak sem někdo vtrhne a je po spaní. Špunty nesnesu mít v uších trvale...Musim to vydržet, co mi zbývá. Jen ať to rychle utíká a nic tady nechytnu!