Depresivní...
Ne, nezemřela jsem na kocouří kousanec (zatim), pěkně se to hojí a na to aby se mi projevil tetanus mám ještě 14 dní...Inkubační doba je dlouhá, nicméně nepředpokládám, že mě postihne, to bych musela mít fakt smůlu a myslim, že už jsem si opravdu velkej kus smůly vyžrala..
Poslední dny se rochnim v parádní depce. Byla tu mamka, zlato moje. Umyla okna, vnesla sem závan energie a mě to psychicky složilo úplně na kolena, když jsem viděla co všechno zvládá ve svým věku a já jsem schopná většinou jen vylézt z postele a čumět. Bylo mi s ní moc hezky, ale jak odjela tak se v tom parádně utápím, překvapuju sama sebe, do jakých stavů se jsem schopná dostat.
Včera jsem jela nakoupit a cestou v autě jsem naprosto bez příčiny bulela a vážně přemýšlela o tom, že to napálim do stromu a budu mít klid. Skřípla jsem si nějaký nerv a celá pravá strana hrudníku bolí jak čert, nemůžu se moc hýbat ani dýchat a pevně doufám, že nemám pneumotorax. Počítám, že při něm by se mi dýchalo ještě hůř.
Sedim v autě v Městci a upřímně nenávidim všechny lidi co choděj kolem a můžou dejchat. Já se rozdejchávám pět minut potom co jsem dotáhla nákup do auta, abych vůbec mohla nastartovat a jet domu. Každej kdo v té době projde kolem auta, je v mých očích hoden nenávisti jen za to, že je zdravej. Snažim se tyhle myšlenky fakt hodně potlačovat, ale někdy to tak prostě je a teď mám takový superdepresivní období bezmocnosti.
Já bych tak šla na vycházku, do lesa, k rybníku. Můžu tam dojet autem, ale to neni přeci stejný...Už to trvá strašně dlouho, chybí mi všechno, procházky, volnost, lidi.... Dychtím po společnosti a přitom nejsem schopná sednout do auta a jet někam na návštěvu. Já se ani nechci bavit s lidma co znám, řešit furt nějaký problémy a starosti..Upřímně řečeno nezajímá mě to, nezajímá mě co jim přítel řekl nebo jak se podíval. Strašně mi chybí lidi v práci, ten kontakt s cizíma lidma, to prohození pár slov jen tak nezávazně. Jak mě ty lidi měli rádi a já je. A teď komunikuju se světem převážně přes obrazovku noťasu nebo telefon. Někdy si připadám jako ten nejopuštěnější člověk na světě a začínám chápat ty starý lidi. Jak umí být zlostní a nepříjemný, je to proto, že jsou strašně sami a opuštěný jako já. Já mám Zdenka, který je každý den doma a chudák kolikrát slízává všechno. Já se na něj těším a pak na něj dokážu bejt leda tak hnusná, chjo.
Já vim, že to je jen takový období, už jsem to tak měla, ale i když se s tim snažim bojovat a stavět na pozitivních myšlenkách, tak se občas jako to nejpozitivnější jeví hodit si mašli..Noo super, tak já se kasám, jak jsem silná holka, jak to zvládám a jsem pozitivní a přitom realita je v posledních dnech hodně jiná.
Jdu si zkusit zvednout náladu a podívat se na koťátka, snad tam nebudu zase bulet jako včera. Hnusim se sama sobě tim jak fňukám, ale prostě si nemůžu pomoct, asi by nebylo úplně normální kdybych se takhle občas necejtila. Někdy to na mě dosedne a já se s tim pár dní peru a pak to zase odejde. Nejlíp by to odešlo, kdybych mohla vypadnout na pár dní, nemuset se přitom starat o debilní kyslík, jestli mi bude stačit atd. No to nepůjde, tak to musim vyhnat něčím jiným..Jdu si zadělat na sluneční reakci na antibiotika, až budu mít fleky po těle, tak aspoň budu mít proč brečet!