Jednou nohou v Motole
Tak se v tom zase plácám, posledních 14 dní je to pěkně na pytel. Nejdřív se mi strašně špatně dýchalo, nebyla jsem schopná chodit pomalu ani po baráku. Nasazena antibiotika (no jako obvykle), zobu je jak lentilky, od října jsem na nich s týdenníma přestávkama prakticky neustále. Dovolila jsem si pauzu 20 dní, protože mi bylo dobře a už jsem se vezla. Po týdnu atb jakžtakž zabrala, trochu se mi ulevilo a já se zase začala radovat z léta a prásk...
Přijela v sobotu mamka, to už jsem se necítila zrovna nejlíp... Dýchání sice tak nějak dobrý, ale strašný píchání v hrudníku ze všech stran, pekelná únava a v neděli už i teplota. Aaaaaaaaaa, včera stále ještě na prvních antibiotikách jsem vyrazila k obvodní na krev...CRP 120, no je to pěkné číslo teda, norma je do 7, nad 50 svědčí o bakteriální infekci. Na to že jsem na atb tak fakt nic moc. Telefonická konzultace s Motolem, nasazena dvoje jiná antibiotika a když nezaberou rovnou sbalit a vzhůru ležet na plicní. Já už si tam jednou nohou připadám posledních 14 dní, ale furt doufám, že to zvládnu doma. Jsem vážně ráda, že je mamka tady. Uvaří, zvířátka obstará, poklidí, bolavá záda namasíruje. Zlatá maminka, jak já jí to kdy oplatím.
....
Zmítám se mezi neustálýma výkavama nálad. Když je tu někdo se mnou tak je to dobré, ale jak jsem sama, hned mám na krajíčku. Nesmim poslouchat žádnou muziku a moc přemejšlet, jinak je to vážně bída. Sedím u facebooku a bulim nad fotkama svých přátel a známých. Závidím, strašně jim závidím děti, výlety, dovolené, pohodičku v lese, u vody, kdekoli. Vím, že je závist hnusná věc a smrtelný hřích, ale prostě si nemůžu pomoct. Kdyby mi alespoň bylo dobře, tak bych se v tom tak neplácala.
Nepíšu blog i kvůli tomu, že mám strach, že se opakuju a stále si stěžuju. Nové věci se nedějí, je to stereotyp. Pořád dokola, antibiotika, dobře, blbě, antibiotika, blbě, blbě, antibiotika... Chjo chjo.
Teď se to trochu hýbe se tím kalendářem, ale taky bych potřebovala aby mi bylo fajn, mohla naplnit bomby a vyrazit do Prahy zařizovat výstavu, křest a tak dále. Zatím jen všechno řeším přes počítač a telefon, dá se, ale někdy není nad osobní kontakt.
Včera mi trochu zvedl náladu báječný film Nedotknutelní. Po dlouhé době jsem se fakt od srdce zasmála. Potřebovala bych taky takového rozesmátého společníka jako měl kvadruplegik ve filmu, hned by se žilo líp. Neříkám, že nemám manžela a kamarády, ale nikdo není tak úžasně pozitivní jako ta postava Drisse v tom filmu. Vážně stojí za shlédnutí, moc doporučuju.
Jinak mi prosím držte palce ať se dám do kupy. Pátého srpna má být poslední focení pro kalendář a já na něj mám jet abych nafotila nějaké další fotky sebe, protože ty první nebyly až tak podařené jak bysme si přály. Jednak mi nebylo dobře a taky na to bylo málo času, tak doufám, že mi tentokrát bude lépe a že nebudu bulet do motolského povlečení v té době. Užívejte léto a já snad napíšu něco dřív než teď. Byla to vážně dlouhá doba....