Možná zdání klame
Takhle dlouhou pauzu jsem mezi příspěvky tady asi ještě neměla. Když to tak půjde dál, přijdu asi o všechny čtenáře. Se mnou je to tak vždycky, něco mě baví, zakousnu se do toho a pak najednou, jako když utne a nic. Nedávno jsem vyházela hromadu zaschlých barev na sklo, asi před osmi lety mě to strašně bavilo, dělala jsem z barev kde co. Zdobila jsem skleněné dveře v práci, lahvičky, láhve, okna. Udělala jsem falešnou vitráž do dveří doma, která je krásná až do dnes, a pak mě to prostě ze dne na den přestalo bavit a už jsem se k tomu nikdy nevrátila...
Pak mě chytlo drátkování, opletla jsem kde co. Myslím, že jsem v tom byla i docela dobrá. Ve vinotéce, kde jsem pracovala, jsem prodala spousty odrátovaných věcí i lahví vína. Bylo to asi roční období a pak zas šup a drátek jsem nevzala do ruky. Naštěstí se drátky nekazej, tak kdyby se mi znova chtělo, můžu si bednu s drátkama znova vytáhnout a začít. Když na to tak vzpomínám, tak si říkám, proč to znova nezkusit, ale... nemám chuť dělat nic.
Potom jsem svojí kreativitu přesměrovala na zahradu, dům a výzdobu ve vinotéce. Dělala jsem výzdoby jak na velikonoce, tak na vánoce. Zakládala jsem si na tom, aby to moc nestálo a vypadalo to krásně. Sušila jsem citrusy na kolečka, vyráběla různé mašle a ozdoby, hvězdy z klacků atd.Tyhle věci mě vždycky pohltily a vyčerpaly mojí potřebu se nějak kreativně projevovat. Celý hodiny jsem byla v práci schopná vyrábět různé věci, jen aby to tam bylo krásné. Strašně mě těšilo, když jsem tam pak stála a věděla, že za tím, jak to tam vypadá, stojím já. Výzdoba ve vinotéce byla vždycky na jedničku.
...
Bože, jak mi ta práce schází, jak moc mi schází ta útulná nudle s regálama vína. Jak mi chybí ty lidi, ten kontakt. Ta každodenní potřeba vypadat dobře, ty úsměvy a mrknutí očí. Nabízení vína a debaty nejen o něm. Kolikrát jsem ve vinotéce potom byla, ale nikdy jsem neměla štěstí na ty štamgasty, kteří tam občas přišli k malému stolku na skleničku... Před čtrnácti dny, když tady byla mamka, jsme jely z Bydžova a na konci u hřbitova jsem zahlédla mé oblíbené zákazníky na vycházce se psem. Nedalo mi to, zatroubila jsem a zajela k nim. Po oboustranném vyjádření radosti z toho, že se znovu vidíme, jsme si chvilku povídali a slíbíli si, že se brzy ve vinotéce sejdeme. Říkali mi, že už do vinotéky tolik nechodí, že to není ono, když tam nejsem. To se moc pěkně poslouchá, že taky někomu chybím... i když zdaleka ne tolik, jako to chybí mně...
Od posledního příspěvku se u mě moc nezměnilo, stále mám pocit, že jsem jednou nohou v Motole. Mám teď takové horší období, mám víc dní, kdy mi není dobře. Neděje se nic nového, vše je stále dokola, dobře, špatně, dobře, špatně, špatně....špatně... Byla tady mamka skoro týden, tak mi ulevila, tím že vařila, uklízela a dělala mi společnost. Já místo toho, abych jí modré z nebe snesla, tak jsem na ní byla ve finále hnusná, až jsem se styděla. Omluvila jsem se jí a bylo mi to líto, myslím, že to pochopila, ale nemrzí mě to o nic míň.
Nepoznávám se, často pláču, oči se mi zalejí slzama co chvíli. Bývám děsně vzteklá a někdy i zlá. Nechci taková být, vždycky si to vyčítám, ale někdy si prostě nemůžu pomoct. Nejhorší na tom všem je to, že to odnášejí lidé, co mi jsou nejbližší, protože s nikým jiným pomalu do kontaktu nepřijdu. Stále si domlouvám, nakazuju, vyčítám a stejně je furt to samé. Měla bych se stydět. Co se to ze mě stalo? Ufňukaná, zlá a vzteklá bréca. Jo to jsem já...Nejlíp ze všeho mi jde fňukat sama nad sebou.
Přitom to vlastně neni vůbec až tak zlý. Můžu dělat rukama, jíst, vidim, slyšim a převážně mě nic nijak hrozně nebolí. Jsem jen děsně unavená a přemluvit se k tomu, abych se zvedla ze židle, je fakt těžký. Ty dny, kdy jen vyčistit si zuby a učesat si vlasy, znamená bolest svalů a velký zadejchání, jsou mnohem častější než bych chtěla. Oximetr ukazuje čísla, která mě fakt děsí. Zakázala jsem si se měřit, ale někdy mi to nedá. Někdy se mi dýchá blbě, i když se vůbec nehýbám, je to únavné. Pak ale přijdou dny, kdy se umeju a učešu levou zadní a to je mi pak o dost veseleji. Udržet si veselou mysl ve dnech, kdy mi to nedejchá je prakticky neproveditelnej úkol.
Nedávno jsem viděla rozhovor s Olgou Joklovou, nejznámější ženou s nemoci motýlích křídel. Styděla jsem se za sebe a za svý fňukání. Holce je 30 let, celejch 30 let utrpení a nevypadá to, že by si chtěla stěžovat a fňukat. Nechápu, že při tý vší hrůze a bolesti co denně zažívá, se dokáže ještě smát. Možná bych si z ní měla vzít příklad, možná zdání klame... Já na videu taky vypadám optimisticky.