...neměla jsem se ptát...
Vždycky jsem byla zvědavá jak vopice, všechno si zjistit, všechno vědět, na všechno se zeptat. I přesto, že jsem postupem času přišla na to, že je někdy lepší nevědět, stejně si vždycky nemůžu pomoct... tentokrát jsem si svojí zvědavostí vysloužila pořádnou a dá se říct velmi zásadní ránu...
Mluvila jsem s M. co je po transplantaci. Má se velice dobře a po čtyřech měsících od operace začala chodit do práce. Její dobrý stav a nadstandartní plicní funkce mě plnily nadějí a vírou v lepší zítřky. Když se člověk zrovna dusí i vleže na posteli, tak mu vidina nových plic připadá stejně tak lákavá, jako voda na poušti. Ležela jsem tady, bojovala o každý nádech a v duchu běhala po lese se psem a novýma plícema. Ty představy měly úplně jasný kontury a byly fakt skvělý... jenže pak mě nenapadlo nic lepšího, než se teda pana doktora zeptat, jak to teda za ten rok po M. transplantaci bude a co já?
Neměla jsem to dělat!
Na panu doktorovi bylo vidět, že trochu neví jak začít. Vysvětloval mi spoustu faktorů, které předcházely tomu, proč vybral ze všech lidí s cepacií právě M., laboratorní výsledky zánětlivých parametrů a podobné odborné věci. Říkal, že trvalo pět let, než M. vybral...vybírat musel opravdu pečlivě člověka, který s největší pravěpodobností transplantaci zvládne a přežije. Věděl, že pokud chce otevřít pomyslné dveře pro ostatní, musí být jeho volba precizní... má další lidi s cepacií co budou potřebovat transplantaci a pokud bude za rok možnost transplantovat dalšího člověka, bude zase muset vybírat přepečlivě, aby dveře opět nezavřel... Neřekl mi to sice přímo, ale z toho co mi tady povídal jsem jasně pochopila, že já to s největší pravděpodobností nebudu....
Kolem mihotající svíčky v mém tunelu se rozfoukal vítr a zhasla!
Naprostý zoufalství, pláč a beznaděj. Co mám dělat? Co teď proboha mám dělat? Jak dál žít bez naděje? Kde vzít sílu na to ráno vstávat? V hlavě chvílema prázdno, chvílema se utěšuju, bůhví co bude za rok, třeba... přitom ve skrytu duše vim, že to je konečná...konečná...Bude se to prostě jen horšit a horšit a pak už nebude nic :-(
Když to takhle vidim napsaný, všechno se mi v hrudi sevře a slzy jak hrachy se mi koulej po tvářích. Nejen když to tak vidim napsaný, ale když si to uvědomim, tak taky... Trpělivě jsem snášela to v čem teď žiju s vidinou, že to prostě musim nějakou dobu vydržet a jednou bude líp. Nedá se vlastně popsat, co teď prožívám, je to strašný. Když to vezmu kolem a kolem, vlastně umírám. Podle literatury lidi na kyslíku přežívají průměrně dva roky, já už mám rok za sebou...
Hodně lidí mi píše a řiká, že jsem silná ženská... já vlastně ani nevim, co si pod tim mám představit. Asi to, že jsem ještě nespáchala sebevraždu, nebo nevim. Člověku totiž nakonec nezbyde nic jinýho než se smířit s tim jak to je a nebo se zabít. Pak je tu ještě alternativa depresivního zhroucení - ležet v posteli a brečet, ale to mi vydrželo jen dva dny. Teď brečim jen sem tam, jak to na mě sedne a nebo když o tom zrovna s někým mluvím nebo o tom píšu...
No karty jsou rozdaný, nemám moc dobrý, teda mám je spíš špatný...ale budu s nima hrát, jak nejlíp umim, furt tu samou hru co hraju! Já se z tebe neposeru fibrózo, já ne! Nějak bylo nějak bude....Ještě nění všem dnům konec!