Není lékař jako lékař
Opičko, co se to děje? Poslední pár dní jsem měla pocit, že dáváš vale očůrávání pozemský trávy a chystáš se vyčuchávat ty správný místečka na čůrání v psím nebi. Plakali jsme nad Tebou všichni, měli jsme strach, já nespala celou noc a Zdenek tu další. Mamka předčasně ukončila svojí návštěvu u nás a zbaběle odjela domu, nechtíc vidět Tě umírat. Už jsme se pomalu bavili o tom, kde vykopeme Tvůj hrobeček. I teď pro slzy sotva vidim...ano je Ti už 14 let, ale to na takovýho malýho pejska jako jsi Ty neni tak moc. Bojíme se, bojíme!
Dost tomu strachu pomohl i výrok prvního veterináře, který Tě jen poslechl stetoskopem a vyřkl diagnozu. Selhání srdce, voda na plicích. Dostali jsme tablety na odvodnění a na srdce s tím, že jestli se to do dvou dnů nezlepší, navrhuje pan veterinář uspat, aby ses netrápila. Dokonce se k tomu stavěl tak, že Tě klidně uspí hned, jestli chceme. Nechtěli jsme, jeli domů s tabletama v kapse a cestou plakali. Ty jsi už 24 hodin nebyla schopná ležet, furt jsi stála nebo seděla. Lehla sis jen tak na pár minut a vypadalo to, že se vleže dusíš. Stála jsi jak býk co ho praštěj do palice, hlava skolněná, pohled nepřítomnej. Co chvíli se ti podlomily nohy a praštila jsi sebou vyčerpáním o zem, to byl ale impuls na to znovu vstát a stát. Chovat ses nechtěla, do postele jsi nechtěla. Hrůza.
Dali jsme Ti odvodňovací tablety i tu na srdce, chodila jsi co chvíli čůrat, ale neulevilo se Ti ani trochu. Vydrželi jsme se na Tebe dívat jen do šesti do večera. Ty už 36 hodin bez spánku, stále na nohou, padala na hubu co chvíli a opět se zvedala. Spadla jsi po hlavě z gauče, ani násilím tě nešlo udržet vleže. Zavelila jsem, že na to fakt nemám a jedem na kliniku do Hradce, protože jestli Ti je opravdu tak hrozně, že si ani nemůžeš lehnout, nechci Tě nechat trápit. Uspat Tě ale nechám, až potom, co Tě důkladně, předůkladně vyšetřej a řeknou, že to opravdu jinak nejde...
Přijeli jsme na kliniku se zdravým psem, to co jsi předváděla doma, bylo pryč. Mašírovala jsi sem a tam po čekárně, projevovala zájem o všechno, nechápali jsme. Nicméně Tě důkladně vyšetřili: krev, rentgen, ultrazvuk břicha, ultrazvuk srdce, kardiolog Tě vyšetřoval opravdu pečlivě a srdíčko prohlásil za úplně zdravé. Kromě kamene ve žlučníku, jsi prý zdravá jako řípa, paní doktorka povídala žlučníková kolika. Napíchala injekce a když se nezlepšíš, navrhovala na druhý den operaci (v Tvém věku?)... My vyčerpaní přikývli a jeli domu. Cestou domu už jsme o diagnoze pochybovali, známe z vlastní zkušenosti, jak to vypadá, když člověk má žlučníkovou koliku. Zvrací, má průjem, velké bolesti břicha, nechce jíst. Jediné o co jsi jevila zájem, bylo jídlo, to mi vůbec nesedlo k žlučníkové kolice. Paní doktorka prostě nenašla nic, tak se chytla jediné věci, která byla zjevná - kámen. Nicméně přijeli jsme domu a do hodiny to bylo to samé. Zase jsi celou noc strávila na nohou, spala tak pět minut, při kterých to vypadalo, že umíráš...
Vyrazili jsme tedy ráno opět na kliniku, vyžádali si lékaře s největšími klinickými zkušenostmi a jali se spolu s ním zjistit, co Ti teda vlastně je. Shodli jsme se, že byť kámen ve žlučníku je, nejspíš to není od něj. Břicho sis nechala prohmatat úplně v pohodě, piškot jsi zblajzla jako by nic... Jediné, co nás všechny po hodině a půl napadlo, byla hlava a sešlost stářím. Dostala jsi léky na dýchání, léky na hlavu a nějaké vitamíny. Přijeli jsme domu a Ty jsi po 48 hodinách konečně lehla a spala...Sice jen chvíli, ale jo.
I přes to, že jsi spala, tak ses stejně ve spánku dusila (přestávala dýchat). Na dnešní kontrole pan doktor povídal, že máš zřejmě problém s měkkým patrem. To tvoje chrochtání a chrápání kterému jsme se vždycky smáli, je najednou problém...vypadá to, že Ti tam vlaje někde kus tkáně a ta Ti ucpává dýchací cesty. Všechno to Tvoje hloupnutí a počůrávání je nejspíš z toho, že se Ty chudinko naše v noci dusíš! V pondělí by se Ti na to pan doktor chtěl v narkóze podívat a když to bude jak říká, tak Ti to hnedka opraví. Narkózu Ti dají inhalační, tak to bude ok, všechno máš krásně zdravý, tak to zvládneš, nemáme mít strach. Horší bude, jestli se ukáže, že je problém v hrtanu nebo průdušnici... to bude mnohem, mnohem horší... vlastně nejhorší.
Na to teď ale nebudem myslet princezno moje smrdutá. Budem věřit, že tu s námi ještě budeš pěkně skotačit několik dalších let. Nechce se mi věřit, že bych o Tebe měla přijít. Už jen ta představa svírá, bolí a vhání slzy do očí. Zvíře moje milovaný, v pondělí chci od pana doktora slyšet, patro jsme upravili a je to OK! JASNÝ?!