Písničky
Mám ráda hudbu, dokáže mi zvednout náladu a stimulovat mě k činnosti. Jsem strašně ráda, že bydlíme v baráčku a já si můžu pouštět na plný koule písničky kdykoli se mi zamane. Vážně mě baví vyřvávat oblíbené songy s interprety v každou denní i noční dobu. Nemám vyhraněný styl, mám radši písničky tvrdší (ne metal), nebaví mě disko, ale některý hitovky si poslechnu moc ráda. Nikdy jsem si písničky nespojovala se situacema jako spousta mých kamarádek. Řeči typu: "Při tomhle jsem se poprvé líbala.", mě úplně míjeli. Mám písničku ráda nebo ne, ale nespojuju si s ní nějakou konkrétní situaci...tedy nespojovala jsem si, dokud jsme nejely loni na dámskou jízdu do Chorvatska.
Během příprav jsme neopoměly ani muziku a vypálily s sebou nějaká CD. Ve finále jsme poslouchaly stále dokola jednu kompilaci a neustále vyhlašovaly píseň letošní dovolené. Vedly dvě Danza kuduro (*1) a We found love (*2), krásné, rytmické, veselé. Mohly jsme je při jízdě autem poslouchat furt dokola a nikdy se neomrzely. Když jsem pak na podzim ležela v pomyslném posledním tažení v nemocnici, nemohla jsem si je vůbec pustit. Dostávala jsem hysterické záchvaty pláče, protože ty písně jsem spojovala s dobou kdy mi bylo naposledy dobře. Časem jsem to začala rozdýchávat a už se nehroutila pokaždé, když jsem je někde zaslechla. Až dnes večer...
Zdenek má odpolední a chodí z práce až po půlnoci a já, protože se mi nejlíp pracuje po desátý večer, vždycky nastartuju youtube, bedny, navolim tam muziku a poklízím. Dneska dlouhou dobu byla v paylistu P!nk, tu mám taky ráda, poletuju, zpívám si s ní. Mezitim občas přihodím nějakou píseň do playlistu. Drží se mě výborná nálada, práce mi jde od ruky. Najednou začne zpívat Rihanna svůj jednoduchý text, já meju nádobí a znenadání se mi koulej po tvářích slzy jako hrachy. Z bezva nálady jako mávnutím proutku zase slzím nad svým mizerným osudem. Zas to na mě všechno padá, vždyť já bulim i teď když píšu tyhle řádky. Co chvíli musím vytáhnout z nosu hadičky a vysmrkat se. Sakra já se ani normálně vysmrkat nemůžu....
Prostě mě ta písnička úplně dostala. Cejtila jsem tu horkost tý chorvatský noci, přesně situaci kdy jsme jely z výletu a Majda bežela přes silnici vyfotit noční fotku Trogiru. Stála jsem autem na parkovišti u silnice a lovila v přehrávači nějakou vhodnou píseň, začala vyřvávat Rihanna. Mamka furt drmolila aby Majda někam nespadla nebo jí nesrazilo auto. Jak jsme se pak smály, ta pohoda a bezstarostnost... jak mi bylo báječně...
Obávam se že i přes veškerý optimismus a pozitivní přístup tohle už nikdy nezažiju, už nebudu mít nikdy takový pocity a proto tu sedim a bulim jak malá holka. Nechci to v sobě živit, ale někdy to tak je. Někdy mi prostě připadá, že je to všechno, všecičko v pytli, že už nic nebude... že už nežiju, ale přežívám. Nemůžu se takovým myšlenkám občas ubránit. Ono to zas ráno bude dobrý, musí bejt. Nechci se v tom rochnit, ničemu to nepomůže,ale vybrečet se je někdy potřeba. Zejtra zas v klidu můžu umírat na kočičí kousnutí ;-)
*1 www.youtube.com/watch?v=4YCT1C-PcQ0
*2 www.youtube.com/watch?v=xjd7oyiNC7I