Porod
Musím hned z kraje říct, že jsem v blogu „Jedu rodit“ vylíčila Naďu i mamku dost nadneseně. Bylo to v rámci toho, že jsem se snažila být vtipná a samo jsem o sobě chtěla vytvořit co nejlepší obrázek, jako že já jsem ten největší machr, na kterého spoléhaj. Nakonec jsem to byla já, kdo furt něco řešil, nutil obvolávat veterináře a stresoval ostatní. Naštěstí se ukázalo, že to bylo trochu na místě a dopadlo vše dobře.
Lexince praskla voda v půl čtvrté, my byli s mamkou a Fandou (mamky přítel) v Chomutově po nákupech. Naďka zavolala, my skočili do auta, z Fabie jsem udělala formuli a v rekordním čase jsme byli u Naďky. Bylo to zvláštní, měli jsme instrukce, že před porodem jí klesne břicho, bude neklidná,bude zrychleně dýchat atd. Lexa byla absolutně klidná, břicho jí nekleslo ani nedýchala zrychleně, prostě jí z ničeho nic praskla voda a bylo. V půl páté rodička zatlačila, vylezla část plodového vaku a pak už se nedělo nic. Žádné kontrakce, žádné zrychlené dýchání, Lexinka usínala a bylo vidět, že je strašně unavená.
A já, pani chytrá začala stresovat zbytek osazenstva, obvolávala známé chovatelky jestli je to normální, furt něco mudrovala a myslim si, že neuvěřitelně štvala ostatní. Nicméně v půl sedmý už jsem prosadila volání veterinářovi… v pátek večer veterináři prostě nepracují… Volaly jsme od čerta k ďáblu a nikde to nikdo nebral, až kolem půl osmé nás osud nasměroval do péče doktora Vaculína, který měl sice do šesti, ale byl stále v ordinaci a řekl ať jí přijedeme ukázat, že se mu to taky nezdá.
Vyrazila jsem s Naďkou a Lexi k němu, v duchu jsem si říkala, že tam jak blázni přijedem a princezna začne rodit, když ne cestou tak rovnou tam. Nestalo se, dorazily jsme na veterinu, kde nás čekala plná čekárna. Joo tak se pozná dobrej vet, hodinu a půl po zavíračce má stále plnou čekárnu. Dohodly jsme se s čekajícími, že nás pustí před sebe, pan doktor malou prohlédl, píchnul injekci na podporu kontrakcí a poslal do čekárny jestli se to teda nerozjede.
Nerozjelo, ani po druhé injekci, rodička dostala kapačku s glukózou a už jsme pak jen čekaly až pan doktor dodělá pár posledních lidí a pojedem do hlavní ordinace na císaře. Lexince to bylo všechno fuk, neměla bolesti a pospávala. Já se v mezidobí otočila k mamce na výměnu bombičky, už ani ty dvě nestačily. Přesunuly jsme se do hlavní ordinace o 12 kilometrů dál, tam už čekala sestřička a mohlo se začít s císařem. Bylo 23 hodin,najednou jsem si uvědomila, jak jsem strašně unavená, od půl třetí jsem byla na nohou…já zvyklá doma posedávat a občas popocházet jsem byla akční jako zdravej člověk. Úplně to na mě sedlo, nechala jsem se Naďkou odvézt domu a musela si lehnout. Stejně jsem neusnula dřív, než jsem se dozvěděla že je po všem, ale nemohla jsem už prostě ani sedět…
Císař ukázal, že je štěňátek šest, čtyři kluci a dvě holky. Nebylo divu, že byla Lexinka tak vyřízená, šest dětí nás nenapadlo ani ve snu! Všechny štěňátka se mají k světu, jeden hošíček je takovej slabší, ale myslím, že to nakonec zvládne. Já jsem je viděla tedy až druhý den po obědě, kdy jsem se trochu sebrala. Nepřestanu obdivovat tu statečnou fenečku, jak po císaři a kastraci v jednom, trpělivě leží a drží, když jí ty myšičky narážej do bříška a hledaj cecíky. Ani jednou jsem jí neslyšela zakňučet a postěžovat si. Hubená jak lunt, jak jí šest dětí bralo všechno a přesto jde a dává jim jíst. Jsem zvědavá, jestli nebude potřeba přikrmovat, zatím to vypadá že ne, ale časem se uvidí…
A poslední co chci vyzvednout je to, jak je příroda úžasná. Jak ty zvířecí matky prostě vědí co se má dělat, nemusí studovat příručky, knihy a internet. Nemusí jim nikdo radit a poučovat je. Přesně vědí, co mají dělat. Je zázračné sledovat, jak šťenda kojí a líže je, jak masíruje bříška… jde na chvilku pryč a jakmile některé zakňourá, hned k nim peláší. Trošku mě mrzí, že porod neproběhl přirozenou cestou, protože jsem to chtěla vidět, ale jsem ráda, že jsou Lexa i štěňátka v pořádku. Určitě je to i tím, že jste na nás mysleli. Děkujeme ;-)