Pro ty chvíle
Vážně jsem rozčarovaná z toho, jak tady v poslední době kvílím a dožaduju se toho, abyste mě litovali a psali mi, jak jsem statečná a tak. Rozjela jsem pěknou hru na city a trochu se za to stydim! To zvolání v minulém článku uvědomme si... NO DĚS, už jen jak blbě to slovo vypadá napsaný, mě mělo varovat samu před sebou. Kamilo, ty trubko, na koho to tady hraješ?
Jako neříkám, že mi neni příjemný číst, jak jsem pro vás inspirující a tak dále, ale "vynucovat" si to takovým článkem je celkem nefér. Nejlepším lékařem je Majda, vždycky když to na mě přijde, začnu bědovat (jak už mě to nebaví a je to všechno strašně, strašlivě špatný), tak se mě úplně pragmaticky zeptá, jestli už je čas a myslí tim, jestli už je čas na to skoncovat se životem. Mně se ten její přístup fakt líbí, neni to žádný chlácholení, žádný přesvědčování, že to tak špatný vlastně ještě není, ale je to takový nastavení zrcadla. Koukni se na to sama a řekni, fakt už tady nechceš bejt?!
Jsou chvíle, kdy bych fakt brečela vzteky i smutkem. Chvíle, kdy si tak strašně uvědomuju, jak je mi blbě (a je mi blbě) a chce se mi opravdu umřít. Ale je taky velká spousta chvil, kdy mi je krásně, překrásně. Ty chvíle kdy se směju nebo se cejtim tak báječně, že ani tu hadičku v nose necejtim.
Třeba když:
- jedu v autě, zpívám si a cejtim se volná jako pták. Na obloze svítí letní slunce a pole kolem se krásně vlní ve větru jako mořská hladina.
- koukám jak si hrajou koťátka na dvoře. Perou se, dováděj a vypadaj tak spokojeně, že člověk nemůže bejt vůbec smutnej.
- uvařim si kafe, sednu na dvůr. Přiřítí se Bizon, zaklesne hlavu do mýho klína a jeho potřebu fyzický lásky uspokojuju drbáním. Vůbec mi nevadí, že z něj lítaj chlupy na všechny strany a já budu vypadat, jak kdybych se válela tejden ve psí boudě.
- mě večer Zdenek šimrá na zádech.
- se spolu smějem v posteli tak moc, až se celá třese.
- piju orosený lahvový u sousedů a je mi tak fajn, že to musim i nahlas říct.
- Opička začne vyvádět jako štěně a na chvíli není poznat, že je to stará senilní bába.
- mi mamka masíruje záda a já jí za to šimrám nohy.
- Naďa prohlásí, že nikdy nejedla tak vynikající marmeládu, jako je moje letošní jahodová.
- třeba omylem najdu na you tube naprosto ujeté klipy Zvonka Demirovice a pokaždý, když si je pustim, tak se musim smát.
- vidim Majdu s jakou láskou kouká na Bertičku a vim, že si jí pořídila díky mně.
- frčim vesnicí na prskoletu, lidi se otáčej s hubama otevřenýma, já jedu kolem, chechtám se a vlasy mi vlajou.
- se po roce a půl na prskoletu dostanu na místa, kam jsem si myslela, že už se nikdy nepodívám.
- se opiju a bavim se na předsvatebním večírku do tří do rána.
- ležim v trávě, koukám do nebe, mraky nade mnou vytvářej magický obrazce a levandule tak omamně voní.
- brečim u nějakýho pěknýho filmu. (konečně ne nad sebou :P)
Pro ty chvíle, pro ty momenty žiju. Potkávaj mě a dostávaj, někdy za celej den ani jeden a jindy je jima den natřískanej, že to ani nestíhám vstřebávat. Je jich samo strašně moc, nedaj se napsat všechny. Nevím, jestli jsem vybrala ty nejlepší, a určitě jsem spoustu těch stěžejních úplně vynechala, ale to mělo bejt jen tak pro ilustraci. Každej z vás má určitě spoustu takových momentů a o jeden ten můj se s vámi podělím...
Tady je božský Zvonko, IDOL! Geniální choreografie, krásný hlas, kostýmy a vůbec všechno. Nebejt vdaná... :D
Stačí srolovat na spodek stránky a je tam v celý svý kráse ;-) Ještě doporučuju další klip od něj Cokolada, ten mám taky moc ráda!