Schovávala se v ložnici
Sociální správa naší republiky uznala, že jsem člověk který si zaslouží příspěvek na péči. K mému nezměrnému údivu mi přiznali druhý stupeň, ke kterému patří i celkem pěkná měsíční částka, tak jsem se konečně odhodlala najít si paní na úklid. Už jen to, že jsem PnP získala, mě velmi udivuje. Jistě jste všichni viděli reportáže v televizi, které jasně ukazují, jak je velký problém tento příspěvek získat i v případě, že je člověk téměř celý ochrnutý. Na poprvé se to opravdu nepovedlo, ale šikovně napsané odvolání pomohlo a revizní lékař uznal, že jsem člověk co si PnP zaslouží. Jsem moc vděčná, že mi s odvoláním pomohla sociální pracovnice z Klubu nemocných CF, je skvělé, mít se kam obrátit. Není nad to vědět, že máme v boji s nemocí i úřady pomocníky a tím ženy z Klubu opravdu jsou. Já bych tak dobré odvolání nenapsala a bůhví jak by to všechno dopadlo.
No ale zpátky k paní na úklid...
V mých představách vypadá paní na úklid jako starší milá žena, hospodyně typu pani Kekulová z Pojišťovny štěstí a nebo ta praštěná Lepařová z Růžovky (věřte nebo ne, seriály nesleduju, ale přesto vím jak se ty ženy jmenujou :-) ). Člověk se tomu nevyhne, když je tady třeba mamka... Neříkám, že tak nějak nezvládáme uklízet sami, ale jsou věci, který před sebou hrneme a je mi blbý si pak zvát mamku na to, aby sem ve svým věku přijela na tejden a makala jak šroub. Navíc se dost uleví Zdenkovi a já nebudu mít takový výčitky svědomí, že musí skoro všechno dělat sám. Zavolala jsem do agentury, která zprostředkovává paní na úklidy a objednala si jednu k nám. Paní z agentury byla strašlivě ochotná, málem mi vymluvila díru do hlavy. Volala jsem jí ve středu a hned v pondělí si to přihasila s mou potenciální zaměstnankyní k nám.
Z auta vystoupily dvě ženy, strašně mladá holčina a velmi neurotická pani učitelka...Hned mi bylo jasný, která z nich mi chtěla vymluvit díru do hlavy. Pohled na slečnu za ní, mi moje představy milé důchodkyně rozmetal na kousky. Paní z agentury, bývalá učitelka (dobrej tip), se mi opět snažila vymluvit díru do hlavy, mezi vyprávěním o jejích pracovních úspěších se mi ještě snažila vnutit Amway. Byla jsem ráda, že se mně jí podařilo dostat z baráku, se slečnou jsem se dohodla až na neděli (bylo uklizeno) a celej tejden se tejrala děsnýma představama, jak to všechno bude.
Pocit, že mi sem bude chodit úplně cizí člověk, bude mi vidět "až do krku", bude sahat na moje věci, uvidí jaký jsem čuně, jaká hromada psích chlupů se vždycky namete, bude po nás uklízet záchod, se mi vůbec nelíbil... Měla jsem strašný nutkání tady uklízet než přijde, ale neuklízela jsem. Jednak mi nebylo moc dobře a jednak jsem si řikala, že se aspoň uvidí. Trochu jsem si měla strach, že je to opravdu hodně mladá holčina a ani nebude umět uklízet. Je to asi divný, ale já si prostě nedokázala představit, že sem někdo přijde a já mu řeknu, ukliďte to, to a to....nedej bože kdyby se mi to nezdálo uklizené, abych mu pak měla něco říct! Půl tejdne jsem trénovala jak se budu ke slečně chovat, bylo mi hrozně. Pak mi jsem si vzpomněla jak říkala, že my budem její první lidi, tak mi došlo, že prožívá možná to samé...
Přišla neděle, přijela slečna. Povídám pojďte si sednout, dáme si kafe a trochu si pokecáme, ať víme která bije. Bylo vidět, že se jí ulevilo stejně jako mně. Hned z kraje jsem jí vysvětlila, že nechci aby mi říkala paní E. to se mi fakt příčí, ale tykat si nechci. Navrhla jsem, že si budeme říkat křestími jmény a vykat si. Hned mi přišlo lehčí říct co a jak chci. Lucka začla u koupelny a já se plácala v kuchyni, uklízela jsem nádobí a tak. Když byla Lucie v koupelně asi hodinu, tak jsem si říkala, co tam dělá. Měla jsem velký nutkání se tam jít podívat, přeci jen máme koupelnu jako dlaň. Nešla jsem a po chvíli se objevila, že má hotovo. Požádala jsem jí tedy, ať v obytné kuchyni utře prach a vytře a šla se nenápadně podívat do koupelny. Byla jsem šokována jak tam bylo nablýskáno, Lucka koupelnu vygruntovala jak po malování. Vyblejskala všechny dlaždičky, umyla radiátory...prostě generálka koupelny. Utekla jsem se schovat do ložnice a zbytek jejího pobytu u nás jsem se tam schovávala a styděla. Styděla jsem se za to, jakej byl v té koupelně předtím bordel a za to, jak jsem si myslela, že je mladá a nebude umět uklízet. Když se dívám na naši domácnost pohledem cizího, vidím tu všude hrozné nechutnosti, zablemtanou linku, opatalnou lednici... to nemluvím o těch dlaždičkách v koupelně který se neutíraly víc jak rok a půl... psí chlupy, za kyslíkovou bombou kus upadlý omítky. Věci které nám nepřípadají strašný, protože jsou naše a u nás, ale jak se jeví cizímu? Asi nemá cenu se podobnýma věcma zabývat. Platím si prostě někoho, kdo mi tady uklízí a co si o mně nebo nás myslí, mi má být jedno.
Nemůžu říct, že mi to jedno je a ani nemůžu, že je mi to příjemné. Není! Nejradši bych si uklízela sama, ale to nejde...Tak se s tím musím smířit... Nicméně Lucka je celkem milá a nejspíš i skromná holka, která se (zdá se) práce nebojí. Neni to sice pani Kekulová, ale kdo ví, třeba časem nevážeme nějaký hlubší vztah. Možná se taky přestanu schovávat v ložnici, když tady bude. Navíc jsem se rozhodla, že v ložnici si budu uklízet sama, to musím zvládnout. Chci si zachovat alespoň část svého soukromého prostoru, část svojí intimity. Místo, které bude naše, jen a jen naše.
Na druhou stranu, uklizeno je pěkně, mám dobrý pocit, že to nemusel dělat Zdenek. Těší mě, že to je z peněz, které dostávám od státu, že tedy neokrádám náš rodinný rozpočet. Musím si na tom hledat to pozitivní. Až příště přijede mamka, nebude mi tady lézt po oknech, ale budem dělat nějaké příjemnější věci. A jestli chcete vidět, jak se blýskaj psí kule, tak se přijďte mrknout k nám do koupelny. Všechny dlaždičky se tam přesně tak blýskaj ;-)