Tam u nebeských bran
Vždycky když přijdu na blog, tak nevěřícně koukám na datum posledního příspěvku a nechápu, že už je to tak dlouho. Uplynulo čtrnáct dní a já pořádně ani nevím jak. Můj mozek nedokáže udržet myšlenku delší dobu a všechno, na co jsem myslela ty dny a chtěla sem napsat, je pryč. Nic nového pod sluncem, že?!
Ono možná kdybych zkopírovala některý článek z loňska, bylo by to vlastně aktuální, život je stereotypní. Byla tady maminka, její návštěvy naplňují máš dům dobrým jídlem, pořádkem a pohodou. Mamka je vážně úžasná, není pro ni problém cokoli uvařit, upéct, uklidit, i okna umyla. Miluju jí a milovala bych jí úplně stejně, i kdyby tady nedělala vůbec nic, jen tu se mnou byla. Už na ní taky vidím každej rok a děsím se dní, kdy bude potřebovat pomoc ona. Vím, že tu pro ní bude Naďa, ale mrzí mě, že jí nebudu schopná oplatit její celoživotní péči o mě. Tohle je další věc, která v mých očích dělá můj život mizerný. Teda abych to uvedla na pravou míru, svůj život jsem nepovažovala za mizerný, dokud jsem neskončila na kyslíku. Nikdy mi nepřišlo, že je něco špatně, nepřipadalo mi mizerné, že mám CF, ale ten kyslík, to už je fakt moc. Jako na rovinu, už mi to pěkně leze krkem!
Zase tady smutně koukám na fotky od moře, slyším volání mojí chorvatský domoviny. Moje srdce zpívá píseň o moři, slunci, pršutu a bijele kávě. Joo, spousta lidí se nedostane k moři já vím, ale tahle spousta lidí může, kdykoli je napadne, skočit do auta a jet někam na výlet. Já když chci někam jet, tak je to věc náročného plánování... aby to nebylo daleko od parkoviště...aby tam nebyly schody a když tak jen pár...aby to nebylo do kopce...aby v dosahu toho, kde se dá zaparkovat, bylo něco zajímavého... já totiž ujdu na jeden zátah, tak 50 metrů a to jen když je dobře...jo, můžu se vydejchat a jít dál, ale po takhle odchozených 200 metrech si musim sednout a odpočinout, takže to neni ani na to, courat někde po měste... Asi tak, pak člověk nemá bejt otrávenej a někdy smutnej.
Smutek a slzy mě přepadávaj v nejméně vhodný doby. Třeba jako v sobotu, byla tu po roce opět venkovní country zábava. Nemohla jsem si jedinou akci, na kterou tady můžu jít, nechat ujít. Probíhalo to přesně podle loňského scénáře, soucitné pohledy, postranní šuškání... Obešla jsem pár stolů, pokecala s lidma co jsem dlouho neviděla a bavila se. Bavila jsem se opravdu dobře, poslední dobou jsem byla hodně doma a bylo velice osvěžující komunikovat s jinými lidmi. A tak si vykládáme, smějeme se, zábava v plném proudu, když tu se rozezní tóny písně Tam u nebeských bran. Já to chvilku poslouchám a najednou se mi z očí valej totální záplavy a já nemám daleko od toho vzlykat nahlas. Naprosto rozčarovaná svojí reakcí, schovávám slzy před ostatníma a snažim je utírat tak, abych nepoškodila ten přepečlivě namalovaný obličej, který jsem doma tvořila u zvětšovacího zrcadla z Ikea.
Nechci být plačka, vážně ne, ale jsou chvíle, kdy to na mě přijde a nejsem schopná s tim cokoliv dělat. Mluvíme s Majdou, smějem se a já mám najednou slzy v očích. Je to ve mně, někde hluboko a vyleze to na povrch, kdykoli se tomu zlíbí. Tahle patová situace ve který jsem, je na psychiku opravdu příšerná. Uvědomme si mojí situaci, chronické respirační selhání, nemožnost podstoupit transplatnaci, dosažený průměrný věk dožití u CF... Co tohle všechno znamená, asi nemusim vysvětlovat. Poradí mi někdo jak z toho nezešílet?
Zase se zmítám v ukrutných pocitech zmaru a nespravedlnosti. Teď, kdy jsem ve věku, že mě opravdu začal život bavit. Po třicítce jsem se dostala do stádia, kdy jsem se vyrovnala se všema mindrákama, co jsem kdy měla. Jsem v období, kdy si za celý život připadám nejsebevědomější a nejkrásnější, a přitom jsem se ocitla na sklonku života. Místo plánování úžasné budoucnosti mám v hlavě, co si asi nechám obléct do rakve a jestli chci obřad nebo ne. Je mi to líto, ale nedá se to změnit. Doufám, že budu i nadále silná a budu žít život jakej mi byl dán, co nejlíp to půjde. A vy moji čtenáři, odpusťte mi občasné ufňuknutí do virtuálna, vždycky se mi trochu uleví. ;-)