Těsně před kyslíkem
Upřímně řečeno začít blog popisem mého současného stavu, nebude zase taková legrace, jak jsem si myslela. V září pro mě skončil život, tedy život jaký jsem žila a začala nová éra. No koukám, že ta mediální masáž Superstar funguje, i já mám v hlavě novou éru :D Ale vezměme to od začátku...
Poslední rok už jsem si říkala, že to dýchání není co bývalo. Výsledky spirometrie ukazovaly na to, že pomalu ale jistě výkonnost plic klesá a klesá. Kdyby čísel nebylo i já jsem to cítila. Už se mi nechtělo chodit na vycházky se psy, protože jsem musela co chvíli zastavovat a občas si v půlce říkala, že už domu ani nedojdu. Snažila jsem si to nepřipouštět, chodila do práce, starala se o domácnost a žila stále stejně, jen jsem byla víc unavená než dřív.
V červenci jsme vyrazily s mamkou a Majdou do Chorvatska. Byla to báječná dámská jízda, bydlely jsme téměř na pláži, celé dny se povalovaly, koupaly a relaxovaly. Parádně jsme si to užily a můžu říct, že tyhle překrásné dny ve mně zanechali tolik energie, že jsem z nich později v nemocnici hodně čerpala. Byla jsem na nás pyšná, dokázaly jsme dojet samy tak daleko a zvládly to úplně s přehledem. V den odjezdu domů jsem dámy i sebe vyděsila kašláním spousty krve, ale byla jsem na tuhle alternativu připravená a měla léky které dokážou krvácení zastavit, nebylo to totiž poprvé. Povedlo se a my cestou domů ještě prochodily půl dne na Plitvických jezerech. Cítila jsem se báječně, nic mi nebylo tak proč ne, přeci mě něco takového nezastaví. Nikdy jsem neměla v ničem brzdy a tak ani tahle situace nebyla jiná. Teď se nabízí, že popíšu nějaký horor s bleskovým opuštěním Plitviček, chrlením krve atd.. Nic takového se nestalo, odjely jsme z Plitvických jezer směr domov, bylo mi krásně, byla jsem opálená, odpočatá...Nicméně předtím než jsme měly vjet do tunelu a hodily poslední oko na moře, napadlo mě, že jsem v mém milovaném Chorvatsku naposledy.... už se tam nikdy nepodívám. No a za čas se bohužel ukázalo, že jsem tenkrát měla nejspíš pravdu.
Přijely jsme z horka do zimy, zrovna ten víkend bylo v Čechách nějaké nesmyslné ochlazení, teplotní šok byl dokonalý. Do 14 ti dnů jsem byla marod, bylo mi zle a nemohla jsem dýchat. Sbalila tašku a tradá Motol, CRP závratné... Obvyklá kůra antibiotik do žíly zabrala a já jela domu po dvou týdnech relativně dobrá. Další měsíc byl zlomový, zvládala jsem čím dál tím míň, strašně se zadýchávala a celkově mi bylo nedobře. Vzpomínám jak jsem šla z práce do auta asi tak 15 metrů a myslela,že tam ani nedojdu a věděla jsem, že to už je v pytli! Já která nikdy nebyla zvyklá odpočívat, jsem si musela chodit i přes den lehnout,všechno mě bolelo...Blížil se čas kontroly, tak naprosto racionálně jsem si pro jistotu sbalila tašku k hospitalizaci a vzala jí s sebou,protože mi bylo jasné, že je něco špatně. Sestřička Boženka mi změřila saturaci (obsah kyslíku v krvi) a hle 84%, normalní je nad 95%, nad 90% se to ješte dá, ale pod 90% už je zle. Už se nic nevyšetřovalo a šup na postel.
Popisovat nasledující měsíce se moc nedá, byla jsem v nemocnici 5 týdnů, propustili mě a já se za 4 dny vrátila zpátky v šíleném stavu. Bakteriální osídlení se kterým jsem už skoro 20 let žila v jakés takés symbióze, se najednou zbláznilo, až to v jednu chvíli vypadalo, že to snad ani nepřežiju... Pobyla jsem v nemocnici dalších 6 týdnů, antibiotika moc nechtěla zabírat, jedna z posledních možností a to aplikace antibiotik v nepřetržitých 24 hodinových kapačkách naštěstí zabrala, ale pro plíce byli tyhle měsíce tou pomyslnou poslední kapkou. Ukázalo se, že nezbývá nic jiného než být trvale napojena na přívod kyslíku. Vyfasovala jsem v Motole kyslíkový koncentrátor, modrou hlučnou bednu do elektriky, která záhadným způsobem stlačování vzduchu na minerály zeolitu vyrábí kyslík a s vědomím, že je na pojišťovně podaná žádost na kyslík tekutý, odjela domů vstříc nové éře mého života.