Vydat se na moře
Kdykoliv na své tváři spatřím ponurý výraz, kdykoli mou duši ovládne sychravý listopad, kdykoli se nedobrovolně zastavuji před skladišti rakví a přidávám se ke každému pohřebnímu průvodu, který potkám, a především kdykoli mě deprese přeroste natolik, že mi jen silné morální přesvědčení zabrání, abych nevyšel do ulic a nezačal metodicky srážet lidem z hlavy klobouky - tehdy vím, že nastal nejvyšší čas vydat se na moře.
(Herman Melville - Bílá velryba)
Nemám moře v dosahu, ale teď by byl ten pravý čas se na něj vydat. Mám ukrutnou chuť srážet lidem klobouky z hlavy, tuze ukrutnou... Někdy se to tak prostě sejde a je to tak. Mám zase takový ukrutný období nicoty, prázdnoty a smutku. Bulim i u reklam. Srazila bych klobouk každýmu na koho se podívám. Strašně mi chybí normálnost! Nesnášim soucitný pohledy, kde jsou ty časy, kdy jsme se s cizíma lidma na sebe očima smáli? Kdy jsme otáčeli oči v sloup ve frontě za zdržující babičkou... Teď kdykoli se setkáme pohledy, je v nich jen soucit a účast. O to já ale pramálo stojím.
Zas mi všechno, všecičko chybí. Zas tu sedím, bulím a nedokážu se odpíchnout. Majda píše: "Tak musíš něco dělat!!! ". Taky bych jí srazila klobouk z hlavy... Ono se to líp řekne než udělá. Něco dělat... Však já se zase odpíchnu, ale přece mi nikdo nemůže vyčítat, že se místy rochnim v takovejch stavech jako teď. Zrovna jsem několikrát přemazala věty o tom, abyste si to zkusili, ale nasimulovat můj stav nejde. I když se zavřete doma na dost dlouho, furt víte, že to skončí a hlavně můžete dýchat.
Nebudu toho víc psát a ani vlastně nevim, jestli to mám uveřejňovat... Jediný co teď vim je to, že se opravdu nutně potřebuju vydat na moře...