Zítra
Mám před sebou pro tentokrát snad poslední noc tady. Propouštěcí zpráva je napsána, nemluví se tu o ničem jiném, než že jdu zítra domů. Bylo tomu tak i před deseti dny a jak to dopadlo, tak doufám, že se zítra neprobudím s teplotou nebo tak něco. Jsem tady dnes 29 dní, ty bláho! Za to dobu spousta z vás stihla jet na dovolenou, vrátit se a zase se otravovat v práci. Jak já bych šla do práce, možná o dost radši než na tu dovolenou...
Odcházím zítra domů s větší hodnotou CRP než když jsem přišla. Je to paradoxní, ale než tu čekat na to, až klesne úplně, tak to bych se taky nemusela dočkat. Někdy si říkám, že by pro mě bylo lepší nevědět a neptat se na výsledky. Cítím se v rámci možností relativně dobře, ale výsledky tomu moc neodpovídaj. Vždycky jsem razila teorii, že nejsou důležitý výsledky, ale to jak se člověk cejtí a tak se toho musim držet i nadále, nebo bych se musela zbláznit. Do normy se nevejdu ani kdybych se na hlavu postavila...
Sedim tady a přemítam nad tim, že jsem tu letos od března už po třetí, mezi posledním a tímhle pobytem jsem doma byla jen měsíc a půl. Teď jsem tady měsíc a i když se vážně snažím myslet pozitivně a nepřipouštět si nic špatného, nedokážu se ubránit strachu z pomyšlení, že tu za chvíli budu zpátky. Ne nesmim na to myslet a nesmim to řešit, protože pak jen bulim a to nikomu a ničemu nepomůže, že jo! Výsledky jsou....ne sakra, Kamilo, nepsala jsi o odstavec výš, že si na čísla nehrajem? Nehrajem, hrajem na to jak je. A jak je? No bolí celej člověk z tý hnusný postele, zhubla 4 kila hlavně z nohou, z kortikoidů narostly otřesné odulé tváře, dejchá se v celku dobře tak vo co jde. Doma bude dobře, kila naberu a huba snad splaskne nebo co. Fuj to jsem škeredá! Jak malicherná ženská umí bejt! I na smrtelný posteli mě tohle bude drtit... nevaděj mi ani tolik pupínky co se mi tu nadělaly, ale ty vopuchlý tváře to je fakt kekel! :-D
Z tý báječný výživný stravy tady a milionu odběrů jsem byla tak chudokrevná, že mi dokonce dávali i transfuzi. Byla jsem z toho na mrtvici a dělala herečku, jako že nevim, jestli jí chci a jestli teda vůbec podepíšu souhlas a tak dále. Našla jsem sí na internetu veškerý pikantní podrobnosti rizik a svíjela se tady jak hadice. Nakonec si musela sama vynadat, jako že jsem vždycky machrovala, jak bych šla kliďánko na transplantaci plic (kdyby to šlo) a tady kvůli třem deckám krve budu dělat vlny. Krev jsem dostala, tabletky na srdce navrch, takže mám víc krve a lítá mi v těle pomaleji a v důsledku toho mi stačí míň kyslíku, coož je velmi pozitivní. Aspoň něco...
Tenhle pobyt byl v celku dost náročnej, hlavně co se týká klima. Horko, horko, horko, dusno a vlhko, úleva přišla prakticky až v posledních dnech. Horké dny se táhly a splívaly jeden s druhým, spolupacientky se měnily a jedna byla únavnější než druhá. Stařecká demence, které se dnes říká honosně Alzheimerova choroba, postihovala snad všechny mé spolunocležnice bez rozdílu. Není lehké být na třílůžkovém pokoji jediný racionálně myslící pacient... Když mě z organizačních důvodů přesunuli na JIP a byla jsem tu dva dny sama, tak jsem se budila tím, jak jsem nahlas odpovídala na otázky babiček z pokoje. Proud otázek byl totiž prakticky neutuchající a když víc než čtrnáct dní neustále někomu odpovídáte na otázky (mnohdy stále stejné), nějaký stopy to ve vás zanechá.
Tady na JIP je větší klid, pokoje jsou jen po dvou, měla jsem z kraje štěstí, ale teď tu mám do pondělí paní s velmi těžkým zápalem plic, ze které jsem měla a mám příšerný strach (infekce). Byť lékaři říkají, že mám natolik silná antibiotika, která by si měla s jakoukoli infekcí poradit, nedělá mi to prostě po psychické stránce vůbec dobře. Naštěstí paní téměř nekašle a já jsem u okna, tak to snad opravdu dopadne dobře. Nic to nemění na tom, že by nemocní s CF měli být na samostatných pokojích s vlastním sociálním zařízením, ale to je tady hudba hodně vzdálené budoucnosti, protože z dlaně chlup nesebereš. Nejsou tu prostě žádné prostory...
Jinak musím tentokrát veškerý zdravotnický personál (sestřičky, sanitářky,sanitáře,lékaře ) za jejich příkladnou péči a starost o mě, chválit, chválit a zase chválit. Možná je to tím, že se tady můj blog čte a nikdo mi nechtěl zavdat důvod psát něco špatného, nebo třeba ne, nevím, ale jsem s péčí moc spokojená. S péčí ano, ale s prostředím absolutně ne. I když teda musím pochválit vrchní sestru, kterou jsem při našem rozhovoru upozornila na nevyhovující baterie v koupelnách (o kterých už jsem tady psala), a ona se divila, že jí na to někdo neupozornil dříve, protože jsou opravdu špatné a slíbila výměnu. Když to slibovala, tak jsem si v duchu říkala, hmm do roka a do dne... a teda klobouk dolu, baterie už jsou vyměněné. Takže jestli se ocitnete na plicním v Motole a budete si mýt obličej jako lidi a ne s narvanou hlavou v umyvadle nad odpadem, víte kdo za tim stojí ;-)
A já? Já už se mejt nebudu, já až zejtra...DOMA!
