Zpívá mi v hlavě
Spousta překrásných vzkazů od vás a moje aktivita na blogu zapříčinili to, že se mi vyčerpala měsíční data a v březnu už jsem nemohla napsat žádný příspevěk. Vypadá to, že když bude moje popularita stoupat, budu muset za blog platit. Je to nepatrná, částka, ale zatím jsem se vždy do limitu vešla, tak jsem nepotřebovala víc dat a platit jsem nemusela... No i za popularitu se platí, ne jen za blbost. Jsem za to ráda, i když se trochu obávám, že to psaní bude stále smutnější a depresivnější....ale uvidíme no ;-)
Jsem už týden u maminky, objednala jsem si sem dvě bomby a ze Zdenka udělala opět slaměného vdovce. Myslím, že to snáší o něco líp, než když jsem v nemocnici, protože si o mě nemusí dělat takové starosti. Udělala jsem to tak vykutáleně, že jsem do Litvínova vlastně jet musela. Objednala jsem si kyslík sem a domu jsem si ho nechala poslat míň, tak jsem musela k mamce jet, i kdybych nechtěla, protože jsem doma neměla kyslíku dost. Ještě že tak, protože já bych se snad ani nerozhoupala vyjet. Je to poslední dobou tak, že stále čekám na lepší dny a oni ne a ne se objevit. Co jsem teď naposledy ležela v nemocnici, tak se to nějak nechce umoudřit. Nekašlu, nevykašlávám víc, ale dýchat mi nejde. Bývám strašlivě unavená a někdy večer padnu a všechny dýchací svaly jsou tak unavený, až mám chvílema pocit, že přestanu dýchat úplně.
Za týden v Litvínově jsem zažila věcí jak za dva měsíce doma :-) V paneláku se sedět nedá.. doma, když je pěkně, tak vylezu před domeček, tam si sednu, mazlím se se zvířátky a nemám potřebu kamkoli jezdit. Tady je to jinak, venku svítí sluníčko v bytě se nám sedět nechce. Byly jsme u tety na kafíčku, další den trochu po nákupech a za tatínkem na hřbitově. Říkala jsem si, že tam se mnou měla bejt ta televizní kamera. Od auta je to k hrobu možná 100 metrů, já jsem to šla asi tak na pětkrát, z toho jsem si jednou musela sednou na lavičku. Děs. Od podzimu jsem na hřitově nebyla, když jsem tam šla naposledy, tak to bylo na jeden zátah...Očistily jsme hrob, zapálily svíčky a já nahlas pronesla : "To je neuvěřitelný, že už je to takovejch let!". Hodila jsem poslední oko na hrob a když jsem odcházela, začalo mi v hlavě úplně samo bez mýho přičinění zpívat....co nevidět se sejdem,lalalalala lála lá.... Musela jsem se nahlas smát, jak mě to podvědomí dostalo. Mamka koukala co jako je, ale já jí to neřekla. Měla bych si to asi někde vevnitř přešaltovat na nějakou optimističtější notu, ale asi to neovlivnim, ten kousek písně fakt vyskočil prostě sám od sebe, ani nevim odkud.
V neděli jsme pak vyrazili s mamkou, jejím přitelem a Sabčou (neteř) na výlet, jeli jsme na lanovku na Komáří hůrku, údajně nejdelší lanovku ve střední evropě bez mezistanice. Přijeli jsme pod lanovku a zjistili, že je to od pakroviště k lanovce tak +-100metrů do kopce a pak ještě 30 schodů. Původně jsem zajela až nahoru, ale nebylo tam kde auto nechat ani na drzovku, tak jsem se připravovala na to, jak se tam budu muset vyškrábat. Nikdo z osazenstva nemá řidičák, aby mě odvezl pod schody a odjel zaparkovat, takže nezbývalo nic jiného než se zakousnout a jít...
Při parkování najednou na vedlejším parkovišti vidím pobíhat Bertičku (:-o) a Majdu jak vystupuje z auta. Měla za námi přijet do Litvínova až večer. Den předtím jsem jí psala, jaká je škoda, že přijede až večer, když jedem po obědě na výlet na tu lanovku a ona nás překvapila tím, že tam přijela taky. Vůbec by mě nenapadlo, že se tam objeví, ani když se mě ráno ptala, v kolik hodin tam pojedem. Lanovka jezdí jednou za hodinu, tak si spočítala v kolik tam asi tak budem a trefila se úplně parádně. Byla jsem moc ráda a nejen proto, že mě odvezla pod ty schody.
Výlet byl parádní, sluníčko svítílo, jen výhled nahoře moc nebyl, všechno dole bylo v oparu. Pobyli jsme nahoře zruba půl hodiny a zase se svezli lanovkou dolů. Jiné výlety už pro mě asi nebudou, někam mě zavezou, tak si sednu a pak mě zase odvezou domu. Už to neni ani na krátkou procházku. I když jsem byla úplně vyřízená po výletě, tak jsem byla moc ráda, že jsme tam jeli. Ještě jsem nebyla nikdy lanovkou na Sněžce, tak aspoň víme kam v létě vyrazit. Možná s sebou budu potřebovat kolečkový křeslo, když se mi bude to dejchání horšit tak rychle jako v teď. Zejtra jdu na kontrolu, jsem zvědavá co mi pan doktor na to řekne.
V poslední době se zadejchávám zase už i doma, všechno je náramně náročný. Potřebovala bych nové rifle, včera jsme vyrazily s holkama do vietnamského hypermarketu pro kalhoty. Vždycky kupuju kalhoty od nich, nikdy mi neseděly žádný značkový kalhoty, zatímco ty vietnamský vždycky jak prdel na hrnec. Vybrala jsem si troje, odhadla nějak mizerně velikost a po jejich vyzkoušení už jsem skoro neměla sílu se obléknout, natož si zkoušet nějaké další. Oblékla jsem se fakt z posledních sil, pak jsme se jely z holkama (mamka a Majda) najíst. Daly jsme si řecký gyros, dělaj ho v Mostě v Nextu fakt luxusní, nacpaly jsme se a tradá domu. Já vždycky šla jen z auta do baráku a tak, ale připadala jsem si úplně jak v posledním tažení. Asi jsem ten tejden prostě přepálila, bylo toho moc. To jsem ani nepsala o opékání bůřtů na zahradě, toho jsem se účastnila teda jen jedením. Jednak jsem nechtěla k ohni s hadičkou a taky kouř od ohně mi vadil...
Nakonec jsem včera večer byla po tom týdnu už tak vyřízená a tolik mě všechno bolelo, až jsem večer v posteli, přitom kdy jsem se snažila přijít na to jak dejchat, brečela... Už to tak vypadá, že ty dny co jsem považovala za horší se stanou těma lepšíma a přijdou ještě další, mnohem horší. Hmmm super vyhlídka...ale třeba si to maluju všechno moc černě, možná za to může ten muj jukebox v hlavě. Ale nebojte, nejčastěji a nejraději si tam pouštím tuhle ;-)