Zvířátka
Venku je stále hnusně, první jarní den byl už před týdnem a zima se drží zuby nehty. Už mě to vážně unavuje pořád sedět doma a pěstovat zeleninu jen na virtuální farmě na FB. Kočky už pomalu neví, jak vypadám, jsem s nima venku málo a to mě moc mrzí. Ty dvě psí potvůrky mám doma nakvartýrovaný stále. Opička,má drahá kamarádka jménem Niky, která svou opičí přezdívku získala od Zdenka, když jsme se poznali. Přezdívka se tolik chytla, že ani spousta lidí nezná její pravé jméno Nikita. Bizon, skoroHusky s obrovským srdcem, jemný milující pes hodný ke všem lidem, posedlý touhou lovit. Není to žádný krvežíznivý zabiják, jen ho baví lítat po lese a honit zvěř, což mu k jeho nelibosti nedovolujeme. Nemiluju ho ani o kapičku míň než Opičku a jsem ráda, že oba naplňují můj život radostí a bezmeznou láskou.
Vzpomínám si, když jsem si Niky pořídila, jedna z prvních věcí co mě napadla byla to, jestli tu pro ní budu celý její psí život. Už tady spolu jsme 13 překrásných let a doufám, že tu s ní ještě nějakou dobu pobudu. Stává se z ní pomalu ale jistě stará babča posedlá jídlem, na jedno oko nevidí, špatně slyší a pekelně smrdí, ale miluju tu smrdutou Opici snad stále víc a víc. Místo u mě v posteli je pro ní vždycky a její chrápání mi vadí o dost míň než Zdenkovo :D
Bizonovi je 9 let a pořídili jsme si ho rok potom, co jsme koupili dům na vsi. V místní hospodě jsem si pustila pusu na špacír a vykládala, jak k domu patří velký pes až jsem si plácla s hodpodským na to, že si vezmem štěně co teď má jejich fenka huskyho. Jsem ráda, že jsem celé jeho mládí měla dost dechu na to, abych ho dokázala procházkama a jízdou na kole dostatečně unavit, že mu ani nevadil pohyb na vodítku. Co já jsem se s nima tady nachodila, myslím, že tím jsem se dostala hodně do povědomí místním lidem. Na vesnici není zvykem chodit se psy na procházku, pes je na dvoře a hotovo. A já tady roky šmajdala denně přes celou vesnici k rybníku do lesa a cestou jsem ještě k jejich obrovskému údivu sbírala psí hromádky. Dobu nevěděli, jak se jmenuju, ale když se řeklo ta, co sbírá po psech, byli doma. No každej se proslaví jinak, já jako sběračka kakanců...
Myslím, že mě ty každodenní procházky se psy držely dlouho v dobré kondici. Kdybych je neměla, nikdy bych se ke každodennímu pohybu nedokopala, protože jsem od přírody strašně línej člověk. Mamka když jsem si pořídila Opičku, nebyla moc ráda, viděla za tim breberky atd, ale pak sama uznala, že nic lepšího mě snad v životě potkat nemohlo. Taky si těma všema chlupatýma potvorama dost vynahrazuju tu skutečnost, že mi zdravotní stav nedovolil mít děti. Teda, dokud jsem tak nějak mohla zdravotně, tak jsem měla pocit, že děti nechci, a když už jsem pak chtěla tak to zase nešlo. Navzdory trendům dnešní doby mít dítě až po třicítce je prostě pro CF více méně nutnost mít děti o dost dřív. Problém je, že na to člověk neni tak úplně připravenej a třeba ani nemá zázemí, partnera... No neni lehkej život s CF, neni. Děti a takový jakoby smysl života mi začal scházet asi tak v 28 letech. Dlouholetý vztah i přesto, že se máme rádi, člověka už tak nenaplňuje, najednou zjistí, že toho má v sobě tolik co by chtěl prostřednictvím výchovy předat dál. A to nemluvim o těch hmotných statcích, najednou zjistíš, že něco buduješ a ani to nebudeš mít komu přenechat. No ne že by nebylo komu, máme neteře a synovce, ale... Jéé já tady píšu úvahy o dětech a přitom jsem chtěla psát ještě o kočičkách!
Kočičky svobodomyslné krásky okupující půdu a stodolu, jejichž láska a přítulnost se nedá koupit. Nemilují vás jen za to, že je krmíte. Zdenek chodil měsíce krmit sám, protože já jsem do stodoly prostě nemohla dojít a stejně, když jsem pak přijela z nemocnice a slyšely na dvoře můj hlas, všechny se seběhly pomazlit se se mnou, což jemu nikdy nedělají. Máme jich 5 tedy lépe řečeno 2 kočky a 3 kocoury, z toho jeden kocourek je jen na zimní sezonu u nás na "bytě". Naštěstí je Zdenek na ně alergickej a já jsem za to možná i ráda, protože kdybych měla nakvartýrovaný v domě ještě i kočky, tak si nejsem jistá, jak by to tu vypadalo (vzhledem k mému vztahu k uklízení).
Každý rok máme koťátka, každý rok se je naštěstí podaří všechny rozdat. Jsem hrozná, ale dokážu na jaře prosedět hodiny na půdě a sledovat jak se o maličké kočka stará, jak rostou a poznávají svět. Slzím, když vidím jak je to dobrá máma, v duchu závidím a říkám si, že bych byla taky taková starostlivá, hodná a trpělivá. Taková máma byla Líza - kočka, kterou jsem milovala a která k mému smutku zmizela neznámo kam. Tyhle dvě holky (její dcery), jsou tak trochu macechy ke svým dětem a tak i u zvířat je vidět, že to jaký jedinec je, nezáleží na výchově, protože tu obě měly naprosto ukázkovou. Za ty roky co jsme tady, se nám ztratily zatím jen čtyři kočky, což je ve vesnickém měřítku velmi malé skóre. Tak jaro, honem si pospěš, zas budou koťátka, zas bude teplíčko. Prostě pořád je se na co těšit.