Jitko, máš pravdu, že se s tím budeme setkávat asi čím dál víc...ach jo...Budem bojovat a držet se! Co nám zbývá!

Kamčo, klobouk dolu. Hlavně se co nejdřív uzdrav. Přeju silný nervíky a hlavu vzhůru.

Díky ;-)

Kamčo, myslím, že víš, že jsem před 2 lety zažila umírání blízkého člověka, byla to maminka mého muže a umírala v 59 letech na rakovinu. Držet ji v náruči a čekat až zemře mi přišlo přirozené, i když ty poslední okamžiky se mi rok vracely jako živý film noc co noc. Držet v poslední chvíli, byť jen za ruku, cizího člověka bych nedokázala, to jen k tomu nápadu, žes paní měla držet za ruku ty. Lidi se naučili na pohodlí, je pohodlnější odložit těžce nemocného či umírajícího člověka do nemocnice a ospravedlňovat si to tím, že tam se o něj postarají, nám onkoložka řekla zrovna, že jestli chceme pro mamku něco udělat, tak ať jí nedáváme do nemocnice, že tam jí trápení jen prodlouží. Ani nás nenapadlo mamku "odložit", i když jsme doma měli půlroční miminko a puberťáka s CF. Mel jsme nakonec odvezli k našim do Čech. Mamka zemřela na selhání plic a při jejím lapání po dechu mi hlavou běželo. že tohle se jednou může dít i Mel a jak mi bylo asi nemusím popisovat. Když přišla smrt, tak jsem jí fyzicky cítila jakoby stála za mnou a pak si mamku "vzala" z mojí náruče, věděla jsem přesný okamžik kdy se to stalo. Přestože jsem mrtvého člověka viděla poprvé v životě, tak mamku umýt a převlíct mi nedělalo problém, jak píšeš byla to už jen prázdná schránka. Pomáhal mi manžel a švagrová, když jsem na mamku začala mluvit, tak napřed divně koukali, ale pak začali taky a tím se to celé jaksi líp zvládlo. Na pohřbu jsem se na ni už podívat nešla, neměla jsem tu potřebu. Co bylo třeba to jsem udělala. Píšeš, že jsme divná společnost. Asi to patří k vývoji a já věřím, že tak jak se společnost vrací k domácím vajíčkům a zelenině, stejně tak se pomalu vrací k přijímání smrti, jen smrt byla tak dlouho tabuizovaná, že to asi chvilku potrvá než z nemocnic vymizí o samotě umírající babičky. Za pár týdnů mě čeká porod a ten bych doma absolvovat rozhodně nechtěla, ale pokud si budu moct jednou vybrat, tak umřít bych chtěla určitě doma mezi svými a doufám, že mým dětem to přijde přirozené a že na rozdíl ode mně na to budou lépe připravené. Kamčo, doufám, že co nejdřív tenhle zážitek zpracuješ a slzy jsou možná to nejlepší jak ze sebe dostat všechny ty emoce co potřebují ven. Doufám, že už brzy se dočkáte speciálních pokojů jen pro cf, abyste nemuseli být vystavováni nejen zbytečným bacilům ale i takovému stresu.

Zuzko, díky za tvá slova. Já už jsem se z toho celkem oklepala. Na pokoje se taky těším, ale mám obavu, že já se jich už nedožiju...

No já doufám, že je budete mít, co nejdřív. A ty potřebuješ nutně domů za koťátkama ta nemocnice ti vyloženě nedělá dobře, jaký nedožiju!!!!!!!

Jak je tohle v dnešní moderní společnosti vůbec možné? Sdílet pokoj s umírajícím člověkem. Sdílet několik hodin na pokoji s mrtvým člověkem. To asi moc síly nedodá. Nevím jak to v té nemocnici funguje, ale každý pacient by měl mít právo s takovou situací nesouhlasit. A na chování zdravotnického personálu lze podat stížnost na vyšších místech. Už jsem se setkala s výměnou personálu po takové stížnosti. Člověk by se neměl spokojit se vším, měl by bojovat za svá práva. Ale chápu, že ne každý na to má sílu a chuť.. Snad už půjdeš brzy domů @-}--

Jak je vidět, možní je všechno. Stěžovat si asi nebudu, nemám na to sílu a navíc mám pocit, že by to stejně nepomohlo. Je to prostě o lidech a ty člověk jen tak nezmění....

Ahoj Kami, ... mohla bys třeba tu paní držet za ruku Ty..., když cítíš, že by to potřebovala a není tam nikdo blízký... Je plno věcí, se kterými se nedá nic udělat - ani s přístupem každého člověka, ale Ty sama za sebe můžeš...

Moniko, takovou sílu jsem v sobě nenašla...