Věřím... také bych s tím měla problém.

Někdo nasdílel význam jmen, podívej, co se píše o jméně Kamila:
Na svět přichází s velkým úkolem, je na ní, aby jej změnila. Bývá pro ni složité pochopit, co je smyslem jejího života. Dlouho to nechápe, nedostává správné odpovědi. Často musí projít těžkou zkouškou, kdy se jí otevřou jiné obzory. Pak teprve zjistí, že je třeba jednat jinak, nesmí ztrácet čas. Partnerství není pro ni prioritou, často život stráví bez muže, bez dětí, ale nebere to jako trest. Problémy může mít s dýchacím ústrojím, neměla by kouřit.

Úplně vás chápu... když jsem byla na praxi v nemocnici, umíral tam jeden pán též v nedůstojných podmínkách. Na pokoji byl sice sám - ale to mi přišlo taky hrozné. Měl metastázy na mozku, tak nebyl vždy při smyslech a jelikož umíral, tak ani v nejlepší náladě, prostě rozmrzelý, což mu sestry vracely (těžko přece můžem čekat, že člověk před smrtí bude milý a veselý). Mně ho bylo moc líto. Myslím si, že ve skutečnosti ho bylo líto i sestrám a doktorům....ale přijde mi, že určitá drsnost funguje jako nevědomý mechanismus obrany ze strany personálu (ačkoli si myslím, že ve výsledku jen podporuje frustraci personálu i pacientů...sedět u něčí postele a říkat mu konejšivá slova - to je asi náročné, ale pořád to má myslím na psychiku obou stran lepší dopad než hra na drsňáka). Druhá věc je pak to, že se pesonál učí mezi sebou navzájem a odkoukává chování...a nikdo se nechce lišit, takže každý časem převezme lhostejné chování ostatních. Protože jinak přece - těžko jsou sestry opravdu tak necitelné....spíš to hrají - buď v sebeobraně nebo aby nevybočovaly z řady.

Terezo, ono to je člověk od člověka. Zrovna včera to nebylo zrovna ideální, bohužel...

Mrzí mě, že musíš tímhle procházet :-( Kamčo jestli tě nemůžou přeložit jinam, tak prosím dej si do uší sluchátka a zkus to ignorovat, pomoct nemůžeš a zbytečně ti to bere sílu, kterou potřebuješ, aby ses dala dohromady. Nelam si hlavu s tím co bude, myslím, že kolem sebe máš tak velkou spoustu lidí, co tě milují a stojí při tobě, že nemáš šanci být sama teď a ani až jednou........

Já vím Zuzko, já vím....

Přeju Ti, aby se stav zlepšil a mohlas co nejdřív domů muchlovat koťata ;-) tahle představa by Ti mohla pomoct ve chvílích, kdy to člověk často vůbec nedává ;-) Posílám i sílu proti bakteriálním sviním, které útočí jen na organismy ve slabším stavu aneb kde nepomůže hrubá síla, pomůže ještě větší hrubá síla !!! :-)

Juro dík! Síla se hodí vždycky ;-)

Kami,husí kůži po celém těle,slzy mi tečou po tváři,nevím jak bych to zvládla,jednou tady v Kolíně jsem ležela na interně,bylo nás na pokoji asi sedm a tam na proti mě ležela babička,ale hodná kouzelná babička,která byla jak věchýtek a přes tu bolest a vrásky (a že jich měla a moc jí slušely) uměla vykouzlit krásný úsměv.Ráno když do pokoje vlétly sestry milou babičku,která sotva stála na jejich nožkách,tak jí šouply k umyvadlu a prej babi,tak se umejte a učeste,babička se přes bolest tak nějak jak to šlo umyla a já jí každý ráno česala její šedivý vlásky,které měla do takového už hodně slabého drdůlku připnutý těma hlinikovýma sponkama sepnutý.Už nevím po kolika dnech na jednou koukám na babičku a najednou takový záškup kolem úst a tak jsem k ní šla a říkám babi slyšíte mě??No už mě neslyšela,odešla v pokoji a ve spánku sama opuštěná a ztracená.Bylo mi tenkrát strašně,nemohla jsem do rána být vůbec na pokoji,ještě jí tam asi dvě hodiny nechali.Je strašný být u člověka při jeho posledním vydechnutí a nedělat nic,protože nic dělat ani nemůžeš,nemůžeš mu pomoci....Taky se bojím posledního mého konce,usnout a už se neprobudit by bylo nejlepší,ale.....to ale.....co dodat,drž se holčičko,jak nejvíc můžeš.....

Konce se bojí každý Renčo, to je přirozené. Já se držím, neboj...Díky za tvá slova.

Když mi bylo 18 let nastoupila jsem jako zdravotní sestra do nemocnice Pod Petřínem zárověn jsem vstoupila do kláštera k sestrám Boromejkám ,kterým nemocnice patří, pracovala jsem na interně bylo moc fajn pracovat v kolektivu sester jak řádových tak civilních mnoho nás naučily, stačilo jen se dívat jak se chovají k pacientům s úctou a milosrdenstvím .Vzpomínám si ,že když nám nějaký pacient umíral střídaly jsme se u něj a doprovázely ho na jeho poslední cestě aby nebyl sám,často jsem se modlila abych když jsem měla noční služba a byla sama na celé oddělení abych poznala poslední chvíli člověka a mohla být u něj .V této nemocnici opravdu lidé umírali důstojně .K pacientům se tady chovali hezky všichni jak sestry tak lékaři .Moc ráda na tu dobu vzpomínám dnes už je mi 36 z kláštera jsem odešla protože jsem poznala svoji cestu dnes mám 3 děti z toho jedno s Cf. Nevím třeba ještě někdy budu moct doprovázet nemocné a umírající jako sestra a třeba budu moct kousek toho milosrdenství předávat dál ... Kamčo moc se drž myslím na Tebe .